Řekli mu, že má šanci tak padesát na padesát. To tedy není nic moc. Stejně velká pravděpodobnost je, že ta tramvaj, kterou vidí v dálce, bude zrovna ta jeho. Jezdí tudy totiž jenom šestnáctka a desítka.
Byla to sedmička, jeho šťastný číslo. Co ta tady dělá? Že by nějaké znamení? Nesmysl, nevěří na takovýhle hlouposti ani na zázraky. Všechno má logický a racionální vysvětlení. Nejspíš je zase někde nějaká výluka. Takhle je to pořád. Člověk se dneska nemůže na nic spolehnout. Nikdy a nikde.
No jo, tím pádem se ale nedá vyloučit, že se třeba spletli. Co když ty jejich přístroje taky zrovna měly výluku? Blbost! To by mu to neřekli takhle na tvrdo, kdyby měli nějaké pochybnosti. To není fér, proč zrovna on, vždyť toho chce ještě tolik stihnout!
A co vlastně ksakru do teď dělal? Proč mu všechno jenom proklouzávalo mezi prsty? Na nic neměl čas, ani na to pořádně se dívat kolem sebe, pořád jenom práce, práce, práce. Na týhle zastávce stojí den co den a ani neví, v kolik otvírá to pekařství na rohu a jak vlastně vypadá ten trafikant, u kterýho si vždycky ráno kupuje noviny. Nebo je to trafikantka? Takovýhle věci až do teď neřešil, byla to jen každodenní rutina. Hm, a co jako má být? Pořád to samý, každý den.
A kolik těch dnů má vlastně ještě před sebou? Mohl by si začít stříhat metr. Jenže to mu zamlčeli. Řekli mu, že musí radikálně změnit životní styl a tempo, jíst zdravě, cvičit, žádný stres, alkohol a cigarety a podobný lékařský pindy. A co holky, ty se do toho taky počítají? O tom vůbec nepadla zmínka, kupodivu. Takže asi ne. Ale k čemu je to dobrý tohle vědět? Teď když už to má nejspíš napůl spočtený. Možná.
S holkama to stejně v polední době nebylo k ničemu, dumal, když nastupoval do svý tramvaje, která se konečně uráčila přijet. Jenže si za to asi může hlavně sám, i když si to nerad připouští. Jeho poslední přítelkyně mu řekla, že je nespolehlivý pitomec a budižkničemu. Nejspíš měla v lecčems pravdu. Asi to podělal, protože pořád chtěl stihnout všechno najednou a nakonec to leda tak prošvihnul. Prostě idiot. Hm, dneska má asi nějaký okamžik prozření.
Do tramvaje na poslední chvíli přiskočila mladá dívka. Vyběhla zpoza rohu a zuřivě mávala na řidiče, aby na ni počkal. Teda jak může běžet na těch svých podpatcích, podivoval se v duchu, a ani nevypadá moc zadýchaně. Ta musí mít srdce jako zvon. Do háje, zase ho napadla ta nevhodná asociace.
Jenomže jak se zrovna tomuhle slovu vyhnout? Používá se skoro v každý druhý větě: dát do toho celý srdce, srdeční záležitost, zlomit někomu srdce, mít něco na srdci a tak podobně. To poslední tedy dost sedí i na něj. Ha ha, těžká ironie. Do pr… to nemůže na chvíli myslet na něco jinýho? Třeba na tu holku, co právě nastoupila.
Fakt docela kočka, tedy trochu oplácaná, ale v dobrým slova smyslu. Sluší jí to. Má na sobě ňáký puntíkatý šaty, tak trochu retro styl či co, v tom se moc nevyzná. Trochu mu připomíná tu reklamu na kofolu nebo nějaký jiný drink. Má něco do sebe, jak to že si jí na týhle trase nevšimnul dřív? No jo, ale dřív byl vždycky zabraný do svýho mobilu: e-maily, fejsbuk nebo ňáký hry, aby mu cesta ubíhala rychleji. Teď by ji klidně rád zpomalil a díval se na tu hezkou holku.
Je na ní něco zvláštního. Proč si taky nevytáhne svůj smartphone jako všichni ostatní kolem? Proč se jen tak dívá z okna? Co tam vidí? Aha, támhle je nějaký park a tady cukrárna. Po ulicích brouzdají lidi: školáci, paní s kočárkem nebo penzista s igelitkou. Auta stojí na semaforech a pak se zase všichni rozjíždí jak žíznivá čára. Míjí domy, stromy, obchody. Tý jo, takhle to tady chodí každý den? Jak to že o tom nic neví? Připadá si, jako by právě přistál na cizí planetě.
Najednou udělal něco neuvěřitelného a neočekávaného. Přistoupil k té puntíkované dívce, k něčemu takovému by se nikdy dříve neodvážil. Než se tomu stačil sám podivit, oslovil jí:
„Promiňte, slečno, mám momentálně srdce k pronajmutí. Nechtěla byste se mnou někam jít?“
Chvíli bylo ticho. Pak, světe div se, neubalila mu facku ani neuštědřila nějakou sprostou nadávku. Usmála se. Dneska se snad dějí zázraky, pomyslel si.
