Smím prosit, vole?

Společenská událost nebo spíš veřejný ponížení? Prej že tam musíme všichni, vztekala se šestnáctiletá Adéla. Jo, to určitě, jenom ti, kterým to nařídí jejich trapná matka. Že je to tradice a podobný pindy. Některý máminy kamarádky si tam dokonce našly své manžely. Pche! Nuda! To se ty holky vdávaly v sedmnácti? To bylo někdy ve středověku, ne?  

Překvapivě matky Adéliných kamarádek měly stejně úchylný nápad, takže se v těch tanečních nakonec nebude muset ztrapňovat sama. Naštěstí. Nechápe, že tím starší generace (rozuměj: matinky, tetičky a babičky) tak žije. Tuhle, za ní přišla máma s nějakým příšerným tmavomodrolesklým hadrem a pronesla:

„Tady bychom to mohly trochu přešít a kapku vypasovat a bude to šik, co říkáš?“ Matka Adély, Renáta, se rozplývala nad jakýmsi kusem textilu z dob svého mládí. Tohle byly její nejlepší šaty do tanečních. Z Tuzexu, samozřejmě. Holky tenkrát bledly závistí a kluci se předháněli, s kým půjde tancovat. To byly bezstarostné časy! Zasnila se….

Adéla vážně uvažovala, jestli nemá zavolat na krizovou linku Dítě v ohrožení, nebo tak něco. „Tenhle starodávnej retro…….obleček (původně chtěla říci: hnus) si na sebe nevezmu ani za nic, to radši půjdu nahá….“, řekla zlověstně.

Renáta tušila, že s dcerou nic nepořídí, když nasadila takovýhle tón. Zeptá se opatrně manžela, kolik je ochoten investovat do jejich společenské garderóby. Ona sama koneckonců také nemá co na sebe, přece nepůjde jako doprovod v nějakém ´retro oblečku´, jak by řekla opovržlivě Adéla. Nakonec hlavní živitel, otec, vytáhl z peněženky přiměřený obnos a výkonná manažerka rodiny, matka, rozhodla, že si dospívající dcera zakoupí dvoje SLUŠNÉ (zdůraznila) šaty. (Část obnosu pochopitelně dala stranou pro ošacení gardedámy).

"Boty půjdem kupovat společně, hezky si to užijem, ne?" Navrhla nadšeně Renáta. Následoval další amok . Adélu znovu napadlo, jestli by přeci jen neměla udat svou matku tyranku sociálce. Rodinné shánění bot – to zas bude ´Tour de Vopruz!. Určitě mi bude vnucovat nějaký příšerný lodičky na půlmetrových podpatcích! Jako by nestačilo, že po ní podědila ty nejhorší geny a tudíž i bez podpatků vypadá jak žirafa! No aspoň že fotřík utrousil pár bankovek - konečně si koupím ten zesilovač ke kytaře, utěšovala se v té mizérii Adéla. No a ty šaty sfoukne někde po sekáčích a kamarádkách.

Nastal den D. První taneční hodina. Renáta skončila v práci dříve, aby stihla kadeřníka. Adéla si se svými dlouhými vlasy odmítla cokoliv udělat, při slovech žehlička a vlnky dostávala hysterické záchvaty. No jo, naše rockerka, konstatovala rezignovaně Renáta. Kdepak kulma jako před třiceti lety, kdy jí její vlastní matka, Adélina babička, sežehla několik pramenů krásných vlasů ve snaze vyrobit jakési nemožné lokny. Renáta byla ve třídě jedna z posledních, kdo ještě neměl trvalou á la ´květák´, což jí to bylo samozřejmě vehementně předhazováno, že se snad kvůli tomu ani nevdá. Dnes už se, zaplať pánbůh, podobné šílenosti nenosí.

„Měly bychom si pospíšit, jak to že ještě nejsi oblečená?“ Popoháněla Renáta nervózně svou dceru. „Sakra jedna kontaktní čočka mi spadla někam pod umyvadlo“, klela sama pro sebe.

„Ale vždyť já jsem už dávno oblečená, to na tebe čekáme“, řekla nechápavě Adéla.

Renáta zaostřila zrak. To co považovala za černé kombiné končící v půli stehen, jsou patrně Adéliny ´slušné´ šaty. K tomu balerínky připomínající cvičky na tělocvik. Fakt dobrá kombinace. No hlavně, že jí dcera v obchodě neosočila, že kvůli ní je tak příšerně vysoká – celých 175 centimetrů! Renáta zaostřila zrak ještě více, vykulila oči, div jí nevypadly pracně nasazené kontaktní čočky:

„No to nemyslíš vážně? Z šatů ti málem vylézá zadek a ještě ke všemu nemáš podprsenku?“ Pokoušel se o ni infarkt.

„Ale mami nebuď tak staromódní“, protočila Adéla oči v sloup, „si přece sama říkala, že to vypadá blbě, když mi jsou vidět ramínka, a přece si nevezmu pod černý šaty tu svou jedinou slušnou oranžovou podprdu, ne? A navíc, toho si nikdo nevšimne, teda kromě tebe, tak to , prosim tě, tak neřeš.“

Renáta se zhluboka nadechla a vydechla. Koneckonců, jí Adéla předem varovala, že půjde nahá, což přece téměř do puntíku splnila. A jestli si toho někdo všimne? Leda tak taneční mistr – snad mu to nepřivodí zdravotní problémy! Její nejtemnější obavy, že se postarší taneční mistr při pohledu na tu záplavu volně pobíhající (neb neopodprsenkovaných) mladistvých ňader neovládne, se naštěstí nenaplnily. Učitel tance je zřejmě zkušený profesionál. Tolik mladých obnažených těl! Jiní v jeho věku si pořizují Viagru a on zachovává chladnou hlavu.

Částečně uklidněná Renáta zasedla ke stolu k dalším gardedámám a  kriticky přeměřovala délku šatů ostatních tanečnic, kupodivu zahlédla i kratší modely, než měla její vlastní dcera. Tu a tam byly k vidění i džínové šortky, trička a dokonce – no to snad ne, to mě podrž, tahle dívenka asi četla pohádku ´O chytré horákyni´!

Právě kolem ní ladně kroužila Adéla. No vida, jak jí to jde. Ale co to? Hrůza! Renáta ostřížím pohledem zpozorovala, že dceři teče oko – totiž na punčocháčích, ne ty její široké oční linky, co v nich vypadá jak sova pálená (výchovnou přednášku na toto téma už Renáta dávno vzdala). Musí ji na tu díru ´nenápadně´ upozornit. Nebo snad raději ne? Hlavou jí blesklo déja vu - ona sama na tanečním parketu, snaží se zapamatovat si správné kroky a neuklouznout přitom po naleštěné podlaze, když tu na ní její matka ´nenápadně´ (takže to slyšel snad celý sál) syčí: „čouhá ti spodnička, zastrč si jí“. Hned bylo o čem ´nezávazně´ konverzovat s tanečníky při korzování!

Adélu právě v ten samý moment napadlo, to na mě musí máti furt tak blbě zírat? A jestli jí zase přede všema sprdne za ty roztržený punčocháče, tak už se fakt asi dopustí…….. jak se řekne ženský rod od ´otcovraždy´? Jak to že se o tom v dějepisu neučili?

O přestávce mezi matkou a dcerou panovalo vražedné napětí. “Mami, nic mi neříkej, nebo……“, spustila výhružně Adéla. „Já jenom že…….“, řekla opatrně Renáta. „Jenom co?“ Smrtící pohled. „….no…jenom, že……. že ti to dneska ohromně sluší a tak hezky ti to šlo a…a…..“, vykoktala ze sebe Renáta jednu ze svých největších lží.

„Vážně?“ Adéla se na ni poprvé za celý večer mile usmála.

O chvíli později byla na programu pánská volenka. K jejich stolu se ledabyle přikolébal vlasatý mladík s asi deseti náušnicemi, povytaženou košilí a motýlkem nakřivo a nesrozumitelně zamumlal:

„Smím prosit, vole?“

„S někým, kdo říká v tanečních ´vole´ a ani si neumí zastrčit podolek, já tancovat nepůjdu“, řekla Adéla pohoršeně tónem vznešené madam. „Tady, chlapče, nejsme na pastvě, ale na kurzu společenského chování!“

Cože? Tohle jsem snad měla říct´ já, ne? Žasla tiše Renáta, kdyby náhodou omdlela, poskytla by jí její náhle zmoudřelá dcera první pomoc? Bože, bože, kam ten svět spěje, když už i nesnesitelná puberťačka se na chvíli chová dospěle a rozumně?