Setkání s čárou smrti

O věštění budoucnosti, životě po životě, paranormálních jevech nebo okultismu toho vím žalostně málo, proto jsem se ocitla na poněkud tenkém ledě, když se mne jeden student zeptal, co se přesně myslí tím: „je pro vás obtížné setkání s čárou smrti?“

Jakožto zkušený pedagog zachovávám rozvahu, snažím se získat čas, než začnu mlžit nebo než budu muset rovnou přiznat barvu, že to prostě nevím. Pro jistotu se zeptám zvídavého hocha, v jakémže kontextu byla ta otázka položena.

„No píšou to tady na tý straně třicet dva, jak jsme si měli přečíst ten text, to je fakt divný, já tomu vůbec nerozumím.“

Jo aha, no tak to je jiná. Oddechnu si. Žádný okultismus se nekoná. Ta nešťastná věta ze strany třicet dva zní: „Do you find it difficult meeting the deadline?“

V duchu počítám do deseti, než se zmůžu na odpověď bez nádechu ironie. Zhluboka se nadechnu a za ´čárou smrti´ udělám tlustou čáru. „To slovo ´deadline´ přece znamená něco úplně jiného, drazí studenti, schválně si to zkuste najít online, když už máte ty úžasně chytré telefony“.

„´Ste mi ho chvílí zabavila“, ucedí mladík nakvašeně.

No jo vlastně. Má pravdu chlapec. Jeho smart phone leží přede mnou na katedře. Nemá si s ním pořád pod lavicí hrát! Screenager jeden závislý! (Tenhle výraz jsem náhodou pochytila na jedné přednášce pro učitele jazyků. Je to celkem dost přesný. Někteří náctiletí bez magické obrazovky nebo displeje nedají ránu ani pět minut). Trpělivě vysvětluji nebohému studentovi, kterého jsem vlastní rukou připravila o cenný zdroj informací a zábavy, cosi o ´stíhání termínů´ a tak podobně.

Copak ´dedlajny´, respektive jejich permanentní nestíhání, o tom bych mohla dlouze vyprávět. ´Setkávání s dedlajny´ opravdu shledávám obtížným. Vždyť to určitě sami dobře znáte, co je to být neustále ve skluzu a v poklusu dělat všechno na poslední chvíli. Tomu se, pro změnu říká ´prokrastinace´. O té vím také svoje. Prokrastinuji totiž velmi často a to vydatně a kvalitně. Ne snad z přesvědčení, že co mohu udělat dnes, nechám v klidu na zítřek, ale prostě se to tak nějak seběhne, že musím souběžně řešit více věcí najednou. To by se pak jeden uběhal a stejně je to k ničemu. Nakonec však ty ´čáry smrti´ vždycky nějak s vyplazeným jazykem splním. Tedy většinou.

Podobných momentů, kdy se něco takzvaně ´ztratí v překladu´ se stává v mé profesi požehnaně.  Tiše žasnu, co všechno dokážou vyrobit online překladače. Leckdy se dost nasměju, co vymyslí kreativní studenti. Copak těm bych různé drobné kiksy až tak nezazlívala, vždyť chybovat je lidské. Trochu mě však trnou zuby, když čtu nebo slyším v dabovaných filmech různé neuvěřitelné koniny z pera těch, kteří se překlady živí.

Tak třeba občas můžete, zejména v seriálech, slyšet hlášky jako: „podej mamince ruku s nádobím“ (give mum a hand with the washing-up), „ukážu vám kolem bytu“ (I´ll show you round the flat), „potřebuji výtah na letiště“ (I need a lift to the airport) a tak různě.

Asi největší překladatelský oříšek je ovšem zřejmě celkem běžná fráze „Are you OK?“, kterou řekne anglicky mluvící člověk téměř v jakékoliv situaci, kdy chce být nápomocen nebo vyjadřuje svou účast, či je pouze zvědavý, jak se věci mají.

Zkuste si představit nějakou vypjatou scénu z akčního filmu: hořící město, všude kolem zkáza, vesmírná či jiná příšera pustoší, co se dá, lidé volají o pomoc, když tu odkudsi přijde neohrožený hrdina a pronese větu: „Jste v pohodě?"

„Jasně, situace je nadmíru výtečná, proč se ptáte?“ měla by znít logicky odpověď dotázaných na místo nějakého úpění a sténání.

Zdá se, že i překladatelé mají také někdy problémy ´s čárou smrti´ odevzdání svých výtvorů. Inu, jsou to taky jen lidé.