Sbohem staré časy: konec Žabotlamu v Čechách...

Jak čas běží, člověk ztrácí různé staré jistoty, věci na které byl zvyklý, a které tak nějak tvořily součást jeho světa. Nejdřív to byl Hurvínek, pak zamračená Bardotka, po ní Brejlovec a teď i oblíbený Žabotlam. Nebýt nepatrné...

... zprávičky v tisku a následně v televizních novinách, ani bych si nevšimla, že část mého dětství a mládí odcestovala definitivně do starého železa. Jen ten nejzachovalejší exemplář prý poputuje do technického muzea.

K železniční dopravě mám velmi pozitivní vztah, i přes všechna její negativa jezdím ráda vlakem a líbí se mi různé historické mašinky. Jako dítě jsem si, pravda, nikdy s vláčky nehrála. To přece není pro holky, bylo mi řečeno. Ale stejně jsem záviděla bráchovi spolužačky, že má doma postavenou takovou tu miniaturní dráhu se všemi těmi semafory, sklapovacími závorami a tunelem. Kromě již zmíněných lokomotiv: bardotky (někdy také přezdívané "zamračená"), hurvínka, brejlovce či panťáku (o kterém jsem až do včerejška netušila, že se mu v železničářské hantýrce říká "žabotlam" nebo "Emilka") se v různých typech vozů a jejich technických parametrech ale vůbec nevyznám, takže nečekejte žádný osvětový článek nabitý informacemi.

Tuhle krátkou povídku věnuji starému dobrému panťáku (pantografu, čili elektrické lokomotivě nebo chcete-li "žabotlamu"), kterému včera na kolejích definitivně odzvonilo. Poslední panťák se smutečním věncem nad vykulenýma žabíma očima (předními světly) vyjel dne 10. 8. 2018 na trase z Prahy do Roztok.

Bude mi chybět.

Tady je ta slibovaná minipovídka:

----------------------

V Mokropsech chcíp pes

Milena jezdila celý svůj život, kam až její paměť sahá, každý prázdniny na chalupu do Mokropes. Z Prahy je to co by kamenem dohodil, takže stačilo nasednout do staré rodinné škodovky a za půl hodiny jste byli v chatové oblasti u břehu Berounky.

Jenže ta stará červená Kráska (jak říkali doma láskyplně autíčku, co s Milenou prožilo celou základní školu, zdrávku a teď i začátek dospělosti) měla svý nejlepší roky za sebou. Klidně začala stávkovat pár set metrů před Černošicema a odmítala ujet aspoň ještě kousek až do Mokropes. Řídit Krásku bylo za trest, ale nové auto by jí rodiče stejně nepůjčili.

Nevadí. Ona ráda jezdí tím příměstským panťákem. Cestou se nemusí stresovat, jestli dojede a taky si stačí přečíst noviny nebo kus knížky. Navíc poslední dobou jezdí na téhle trase ten mladý průvodčí. Už dokonce ví, že se jmenuje Luboš, protože se ho "nenápadně" zeptala, proč má na té placce na uniformě napsáno jenom "průvodčí". Co kdyby si chtěla náhodou stěžovat na České dráhy, tak ať je to adresné.

Usmál se na ni od ucha k uchu, jakože to je dobrý fór. Pak se s ní dal do řeči, vyzvídal kam jede, co to čte (maturitní otázky, aha) a tak různě. Byl jí sympatický hned na první pohled: ty modré oči a blond vlasy - skoro jako Paul Newman. A měl smysl pro humor.

Ale pak plácnul tu pitomost, takže se na něj Milena naštvala. Prej že v Mokropsech chcíp pes. Co ten o tom ví? Blbeček nafoukanej. To až bude vykládat Kamče, která má za ní odpoledne přijet. Budou se spolu učit na maturu, ale občas zaskočí do oblíbený trampský hospody nebo se zchladí v řece u jezu, když je takový nezvyklý vedro. Možná tam přijede na víkend i stará parta z vedlejších chat, tak by se mohly mezi učením rozptýlit.

Nakonec bylo všechno trochu jinak, než si holky naplánovaly. V pátek večer opravdu zapadly do místní putyky, hrálo se na kytary a popíjelo pivo a co čert nechtěl: jeden kluk z party s sebou přivedl svýho kámoše ze Všenor.

Byl to ten namyšlenej ajznboňák, co se tak kriticky vyjadřoval o Mokropsech a při tom byl sám z vedlejší vesnice! Milena se s ním celý večer nebavila, protože na něj byla pořád ještě naštvaná. Ani jí nepřekvapilo, když začal machrovat, že přebrodí Berounku pod jezem, aby se dostal domů, když už mu ujel poslední vlak. To ještě pitomec netušil, že to mohl být jeho úplně poslední.

Naštěstí si Milena vybavila kurzy první pomoci ze školy. Když ho kluci vytáhli z vody, byla to ona, kdo mu dával dýchání z úst do úst. Prý to bylo na vlásku.

Před nedávnem mu tenhle "hřích mládí" zase připomenula, když spolu s rodinou jeli panťákem na chalupu.

"Tak co, pořád si ještě myslíš, že v Mokropsech chcíp pes?" škádlila ho.

"Ani náhodou, jenom tam kdysi před dvaceti lety málem zařval jeden libovej frajírek", zazubil se na ní a zamrkal těma svýma modrýma očima.

---------------------------------

P. S.: Možná se něco takovýho stalo a možná ne. To už je dávno. Sbohem staré časy. Sbohem Žabotlame. :))

P. P. S: Kdyby tohle ilustrační foto neprošlo, tak se snad pokusím vlastnoručně namalovat tlamu žáby. :))