„Nemůžu za to, že ti upadla hlava do rohlíků, když jsi dostal pohlavek“, odbyla matka nevrle své neodbytné dítko. Chlapec měl v očích výraz trpitele, na tvářích slzy a z nosu mu tekla dlouhá nudle. Matce pro změnu tekly nervy…
„Dala mi facku a já jsem se bouchnul tady o tu krabici“, dělil se malý školák o své soužení s náhodnými kolemjdoucími. „Au, tady mám bolístku“, informoval své okolí žalostně, a aby dodal svým slovům váhu, ukazoval na asi dvoumilimetrovou odřeninku na své tváři. Na padání hlav tedy naštěstí nedošlo, jak prve uvedla matka v afektu, takže milovníky naturalistických scén zklamu. Zkrátka, i milující matky občas neví, co praví.
Svědkové tohoto malého všedního dramatu se zastavovali, buď aby projevili soustrast vystresované matce, případně nešťastnému a zbědovanému dítěti a nebo prostě proto, že klučík stál přesně uprostřed uličky mezi rohlíky a vánočkami a úspěšně brzdil plynulost provozu. Někteří nakupující zvědavě přihlíželi s očekáváním, jestli ta obří nudle u nosu skončí v pečivu nebo jestli matka duchapřítomně vytasí kapesník a zabrání další tragédii.
„Říkala jsem ti nejmíň stokrát, že tady nemáš pobíhat mezi regály a všechno osahávat těma upatlanejma rukama! Ale ty mě vůbec neposloucháš! Podívej se na Kačenku, jak je hodná“, pokračovala rozpálená matka. Nemá to lehké, úplně ji chápu. „Když mě už to tady nebaví“, odseknul vztekle neposedný synek a vrhnul nevraživý pohled na svou mladší sestru, která mu byla předhazována za vzor. Taky to nemá lehké.
Nakupování s malýma dětma je někdy horor. Kdo z nás to nezažil? Vybavila se mi podobná historka z vlastního dětství. Na cestě ze školky jsme se většinou museli stavit ve Včele, jediném obchodě se smíšeným zbožím široko daleko od našeho bydliště, protože samoobsluhy byly v té době ještě raritou. Jako vždy tam byla fronta nejméně na půl hodiny, což je pochopitelně pro tříleté a pětileté dítě celá věčnost. Když jsme hrály se ségrou na babu, vykoledovaly jsme si samozřejmě pár pohlavků.
„Tady budeš stát a ani se nehneš!“, přikázala mi naštvaně máma. Starší sestra musela za trest držet těžký košík s bramborama. Ta se má, záviděla jsem jí tiše, nemusí stát tady v koutě u tý hučící plechový skříně. Proč tomu říkají chlaďák, když to hřeje? A k čemu je tadyta mřížka? Nenapadlo mne nic lepšího, než strčit do jednoho z otvorů prst.
Další podrobnosti znám z vyprávění svých nejbližších. Kdykoliv jsme později šli kolem míst, kde kdysi bývala ta Včela, byla mi připomenuta ona otřepaná historka, jak jsem nemohla vytáhnout prst z tý zatracený mřížky. Záchranné akce se prý muselo účastnit hned několik lidí. Bylo to trochu jako v té pohádce o veliké řepě: táhli, táhli a nemohli vytáhnout… zavolali k ruce prodavačku, která z budky (mobily taky ještě nebyly) volala jakémusi údržbáři, jak se rozebírá to pitomý chladicí zařízení. Dokonce se řešilo, že se TO bude muset uříznout.
Když navíc v jednom vypjatém okamžiku moje vlastní matka prohlásila: „Tak už nezdržuj, buď tady tu ruku necháš, nebo půjdem bez tebe!“, zřejmě mi došlo, že tady jde o krk, respektive o můj prst, a zmobilizovalo to ve mně neuvěřitelně silný pud sebezáchovy. I milující matky občas neví, co praví.
Podle toho, že mám dosud všech deset pohromadě (tedy prstů samozřejmě), soudím, že to tenkrát dopadlo dobře. I tenhle chlapeček si zřejmě z rohlíkové příhody neponese do života šrám na duši, určitě ne větší než ta nepatrná odřenina na tváři. Účastně jsem mu nabídla papírový kapesník a poprosila ho, jestli by neuhnul stranou, protože si potřebuju nabrat pečivo.
Když jsme se pak setkali u pokladen, zdá se, že chtěl své veletrápení a pokoření před malou sestrou ještě dodatečně využít k vlastnímu prospěchu. Škemral u maminky, že nezbytně nutně musí dostat jako odškodné nějakou sladkůstku, protože se přece kvůli ní předtím bouchnul. Pro jistotu začal znovu natahovat.
Matka nehnula ani brvou, nenechala se citově vydírat a schválně řekla nahlas:
„Milej zlatej, proč myslíš, že se za zlobení dostávají odměny? Takhle to v životě nechodí. Dobrůtku ode mne dostaneš, až přijdeš na to, proč jsem ti ten pohlavek dala, a naučíš se chovat slušně“.
Chlapeček překvapeně zamžikal očkama, ale zřejmě pochopil, že to bylo definitivně poslední slovo. Utřel si další nudli do rukávu a nahodil alespoň lítostivý výraz: „Hm, tak jsem to aspoň zkusil“.
Ta maminka má u mne sto bodů za sympatie a za důslednou výchovu. Má recht. S námi se taky nikdo nemazal.
