"Tak jak ses měla na tý svý exotický dovolený?" vyzvídá kamarádka. "Ále, bylo tam příliš mnoho Sněhurek a málo trpaslíků, totiž vlastně princů", shrnula Romana vágně svůj prázdninový pobyt, od kterého si možná slibovala trochu...
...více, ale pak to prostě nějak nevyšlo.
"Cože, jakejch Sněhurek? Ty seš samej jinotaj. Tak jinak, sbalila jsi toho Karla nebo ne?"
"Probůh, já jsem tam nejela, abych balila Karla, ale abych si užila pár dní v krásným prostředí s lidma, s kterýma je mi fajn. Už jsem to fakt potřebovala jak sůl vypadnout ven a hodit všechny ty rodinný trable na chvíli za hlavu..."
"No tak fajn, tyhle kecy v kleci si nech pro vnoučata, až nějaká budeš mít. Měla jsem takovej dojem, že se ti líbí ten Karel a ty možná jemu. Tak v čem byl problém?"
"Dyť to říkám, příliš mnoho Sněhurek. Sešla se tam banda ženskech a on jedinej chlap. Tak ne snad, že by ho všechny vyloženě balily, ale prostě se skoro všechny snažily být milé, krásné, vtipné a tak. Kdyby tam nebyl on, tak se možná do dvou dnů pohádáme a poštěkáme, znáš to - babinec..."
"Říkáš ´skoro všechny se snažily´, takže některý blbky seděly stranou a jako obvykle nic neříkaly a tvářily se, jako že jsou děsně nad věcí. Nech mě hádat...", odtušila skoro výhružně kamarádka Romany.
"A čím mám jako přispět do diskuse, když se tam baví o erotickejch šidítkách, animátorech v Egyptě a svatebních rituálech Masajů? Že bych hodila do placu tu zábavnou historku, jak jsme tenkrát před třiceti lety šli s Honzou na seník a ten se pod námi propadl?" ohradila se dotčeně Romana.
"Bože holka, ty jsi marná! Koho zajímají tvý ubohý historky se seníkem, který se navíc staly v nějakým pravěku! To si nemůžeš vymyslet nějaký pikantní zážitek s pohledným Masajcem nebo jaký hračky používáš v posteli? Fantazii na to snad máš, tak proč ji ksakru nevyužiješ?"
"Ježiš, můžem změnit téma? Žádnýho živýho Masajce jsem v životě neviděla, tak maximálně na fotce, a hračkářství v posteli nevedu, to fakt ne..."
"Hele, já ti asi k Vánocům objednám nějakýho animátora, abys se sebou konečně něco udělala", mávla rukou beznadějně Romanina kamarádka.
"Tak hele, aby bylo jasno, žádnýho animátora nechci a nepotřebuju. A jestli sis toho náhodou nevšimla, tak jsem toho za poslední měsíce udělala celkem dost. Už nejsem takovej workoholik jako dřív, nedávám problémy druhých na první místo, přestala jsem řešit, jestli jsem ideálně krásná nebo ne... A hlavně teď chodím hodně mezi lidi. Takovejch jako já je mraky a buď nad sebou fňukají, že jsou sami a nemá je nikdo rád, nebo se na tohle z vysoka vykašlou, někam jdou, seznamují se s novými lidmi a prostě doufají, že to jednou, snad vyjde."
"Jednou, snad..., to nezní úplně optimisticky. A jak to teda bude s tím Karlem? Už jsi to definitivně vzdala, nebo taky doufáš, že jednou, snad..., aniž bys hnula prstem?" vyzvídá kamarádka.
"No víš, to je takovej další poznatek, ke kterýmu jsem tak ňák došla. Kde není láska, tam ji prostě nevykouzlíš, i když se budeš stavět třeba na hlavu, naštípeš metrák dříví nebo skočíš bungee-jumping. Ale pokud existuje třeba malinká naděje, tak ji nesmíš nechat umřít. A navíc, zázraky se pořád dějí, jenom s nima ten nahoře zrovna moc neplýtvá. Před pár dny jsem potkala takovýho jednoho ranhojiče zlomených srdcí a možná mi něco docvaklo..."
"Ranhojiče? Nějaký nový objev? No sláva, ty nezahálíš!" zaradovala se kamarádka.
"Ale ne, není to, jak si myslíš. To bylo jenom na chvíli, taková náplast na duši. Prostě jsme si jen několik hodin povídali, povídali a povídali... a možná i něco víc, ale jen odsud potud. A pak to skončilo. Asi to tak mělo být..."
"Fajn, takže teď máš už zahojený to svoje ´zlomený srdce´ a začneš zase od nuly?" zeptala se pochybovačně kamarádka.
"Ani ne, ale přišla jsem na to, že ten ranhojič má možná to svoje srdce zlomený ještě víc a prostě i on potřeboval obejmout...," řekla nejistě Romana.
"Aha???" nechápavě se na ni podívala kamarádka.
"No totiž, když člověk řeší jenom sám sebe, dostane se do takový nekonečný smyčky, ze který se už nevymotá. Z tý smyčky prostě musíš vyskočit, i když riskuješ, že si zase rozbiješ tlamu a bude to bolet. Jenomže jinak to nejde. Možná, že ve chvíli, kdy si myslíš, že je všechno v pr..., to není ještě tak zlý a můžeš se z toho oklepat a jít dál. Už třeba to, že jsi zavolala a sedíme tady spolu na kafi a já ti tady plkám ty svoje blbosti, pro mne znamená moc. Fakt díky."
Tak jsem si říkala, že už jsem dlouho nic nenapsala... Třeba tohle někoho osloví. Tak zas někdy příště něco optimističtějšího. :))
