Jaruna si útrpně vzdychla a obrátila list v ženským magazínu. Hodila vztekle okem po Pepovi. Zase si nesundal ponožky a klidně si tady chrní na kanapi pod novinama! Pak její zrak zálibně spočinul na květovaným topu s glitry…
Hm, není to přes ty prsa trochu moc obepnutý? Dumala Jaruna. Naštěstí tam dolejc´ je to aspoň nařasený, takže by nemuselo vyplavat na povrch úplně všechno. Těžko říct. Tahle mladá modelka rozhodně nemusí zakrývat natřásající se pneumatiky na břiše. Prej se tomu říká ´muffin top´ - tedy ne tomu kytkovanýmu hadříku, ale tomu co má většina normálních ženskejch po dvou dětech ve věku 30+++ pod žebry.
Jasně že má a né že né! Jarunina ruka mimoděk zajela do šustivýho sáčku se smaženými brambůrky a nabrala hrst tý úžasně nezdravý dobroty. Pár lupínků jí cestou do pusy samozřejmě upadlo a hrály si na schovávanou v záhybech Jaruninýho kaskádovitýho břicha.
Doprčic! Kdo zase koupil ty zatraceně dobrý bramborový čipsy? Dyť je to samej přepálenej tuk a sůl. Pak si má člověk koupit něco slušnýho na sebe, aby v tom nevypadal jak hrouda překynutýho těsta! Zaláteřila si sama pro sebe Jaruna. A navíc to dělá všude binec. To aby se porád jen luxoval koberec. Ale s tím je odteďka konec, ani kdyby jí je v sámošce nabízeli v akci za pár kaček a nebo rovnou zadarmo!
O tři dny později se Jaruna dovalila domů celá splavená. Bylo už osum hodin večer a Pepa ji nedočkavě vyhlížel, kde jako ksakru je, když doma není nic k snědku, kromě čtvrtky oschlýho chleba a nepatrnýho zbytku polívky od neděle.
„Budu chodit každý čtrtek na TRX a v sobotu na H.E.A.T.“ Oznámila triumfálně svýmu užaslýmu hlady trpícímu muži.
„Na jakej ´triks´ a co je to ten ´hejt´?“ Vyděsil se upřímně Pepa, ani ne tak toho, že na něj Jaruna sype jakýsi neznámý cizí slova, ale vidiny, že teplý večeře jsou v ohrožení.
„Téeriks jsou takový pružný pásy, co visej ze stropu a musí se na tom cvičit vlastní vahou (jakou to má nosnost, to jim cvičitelka bohužel neřekla) a hýt je dobrý na hubnutí, protože přitom furt chodíš a chodíš až do zblbnutí...“
Pepa byl z toho úplně tumpachovej, když si představil Jarunu pověšenou na stropě (jen aby jim ty pásy neutrhla, kdoví kolik to stojí) a ještě jak u toho chodí. „A kam jako chodíš?“ Zeptal se celej zpitomělej a přitom pošilhával po nákupních taškách, které jeho manželka přivlekla domů. Snad při tom chození nezapomněla na večeři.
„Pomůžu ti vyndat nákup“, nabídl se prospěchářsky. Jenže uvnitř tašek ho čekalo ještě větší zděšení: svazek mrkve, hlávkový salát, zrnitý pečivo a další krmivo vhodný spíš pro králíky než hladovýho chlapa a z balíčku, který ze začátku vypadal celkem slibně jako tlačenka, vykouklo cosi pestrobarevnýho a jak se ukázalo, bohužel ne k jídlu.
„To jsou capri kalhoty na cvičení, dobrý ne?“ Dožadovala se Jaruna pochvalné reakce.
Místo obdivných výkřiků se Pepa stáhnul do defenzívní pozice na gauč, s sebou si vzal kastrůlek se zbytkem studený polívky a zase si nesundal ponožky!
Následující dny v jejich manželském soužití tak trochu připomínaly „Týden v tichém domě“, vypjatou domácí atmosféru pouze občas přerušovalo Jarunino nadšené žvatlání o tom, jak konečně zhubne do těch předloňskejch plavek a co si všechno koupí na sebe, až bude mít figuru jako před dvaceti lety.
Jak říká známá legenda: nouze naučila Dalibora housti, aneb co si člověk neudělá sám... Jednou večer, když se totálně vyšťavená Jaruna vrátila z TRX, HEATu nebo snad nově z hot jógy, zažila středně těžký šok – Pepa stál u sporáku a vařil! Ne snad špagety nebo párky a jiný rychlovky ze svýho omezenýho repertoáru, ale opravdovou večeři! A dokonce zdravě dietní, ne žádný předsmažený fast food! Stáhnul si z internetu recept na pstruha lososovitého s přílohou z čerstvé zeleniny.
Jaruna si nebyla jistá, zda sní či bdí. Zůstala stát uprostřed kuchyně jako solnej sloup. A když se jí Pepa navíc zeptal: „Tak jaký bylo dneska cvičení?“, nebyla schopná slova.
Když se trochu vzpamatovala, dosedla ztěžka jako žok na gauč, který byl dnes opuštěný, zatímco se jeho běžný uživatel pohyboval zkušeně, téměř tanečními kroky, po kuchyni.
„Ále stálo to za prd, všechno mě bolí a jsem spařená jak jetel“, řekla Jaruna v návalu upřímnosti, „A víš, na co jsem celou dobu myslela?“
„Na mě?“ Otázal se s nadějí v hlase Pepa.
„No to taky, ale hlavně jsem si říkala, jestli mi to tejrání stojí za to. Přece se neuštvu kvůli pár kilům navíc a oblečkům, co stejně nosej leda tak dvacítky. A vůbec, chceš mít snad doma modelku?“
„No to ne!“ Rezolutně se ohradil Pepa, „já chci něco pořádnýho do ruky a ne ňákou vychrtlinu, co na ní chrastěj kosti!“
„Fakt?“ Zatetelila se polichocená Jaruna.
„Jasně že jo. Hele, a na mě jsi taky myslela?“ Zopakoval Pepa otázku.
„No totiž…“, soukala ze sebe neochotně Jaruna, „jak jsem tak potila krev, myslela jsem na to, že bych ti už zase konečně mohla uvařit ňákej pořádnej dlabanec k večeři a taky jestli bych ti neměla koupit takovej ten sprej na nohy, co prej pohlcuje pachy…“
Nastalo asi dvouminutový trapný ticho, který zcela nepietně přerušilo pípání budíku v troubě.
„No myslela jsem, že…totiž….“, zajíkala se neobratně Jaruna.
„Já vím“, mávnul rukou Pepa, „smrděj mi, páč mám nohy jak slon a ty mi porád kupuješ ty levný ponožky v tržnici…“
„Ale já…“, namítala bezradně Jaruna.
„No to je jedno, stejně by ňáký drahý značkový nepomohly, to je daný geneticky – sem se dočet na netu, tak sem se dneska vyráchal v ňáký vonící směsi, snad to na chvíli… a hele sleduješ, že dneska nemám ponožky? Jo a našel jsem ve skříni ten starej ould spajs, cos mi dala loni k vánocům…“
„Vážně?“ Jaruna byla úplně per-plex, takové vyznání lásky po těch letech nečekala. Neměla by ona pro změnu vytáhnout ten krajkový nesmysl, co si před lety tajně koupila ve slevě? Snad jí ještě bude.
„A víš, na co jsem dneska myslel já?“ pokračoval vilně Pepa.
„Na co?“ zbytečná otázka. Kam jen schovala to negližé?
