Připíchni ho špendlíkem na obrazovku... aneb Teorie a praxe distanční výuky

Venku pučí jaro, všude pípají a skřehotají kdejaká holátka, tu a tam nesměle zasvítí slunce a tak dále... Vše při starém. Tedy jak se to vezme. Obvykle ve mě jaro probouzí jakési vnitřní chvění, pocit vysvobození a překypující...

...radosti a tak trochu dětinskou chuť vyběhnout ven a tančit na palouku jako lesní víla (dříve narozená). Teď nějak nic. Tedy skoro nic.

Celé království proklel zlý černokněžník, z mnoha lidí udělal stíny a mátohy plazící se podél stěn. Radost a Smích vykázal do vyhnanství, možná je občas potkáte potulovat se někde po lese, když ilegálně překročíte hranice okresu. Nenechte se zmást, že vypadají tak trochu jako bezdomovci. Chodí sem a tam jako otrhánci, příležitostně se nad nimi někdo slituje a vezme je k sobě, ale jinak nemají kde hlavu složit a jsou vděční i za malou kůrku chleba a teplé lidské slovo.

Ale o tom jsem vlastně asi psát nechtěla. I když možná i o tom. Tak tedy tenhle zlý černokněžník uvrhl velkou část obyvatel tohoto království do jakési letargie či snad tranzu. Chodí jako loutky na klíček a příliš nenacházejí smysl svého počínání.

A jakou roli hraju v tomhle zakletém příběhu já? I já jsem jedna z těch mátoh, která čeká na vysvobození. Pokusím se ten příběh moc nezašmodrchat, ale pointu v něm nehledejte.

Ráno v zakletém království:
Už mne nebudí budík, ale ptačí koncert. První, co mne napadne: ti se mají, těm nikdo nezakázal veřejně zpívat. Loni touto dobou bych možná trochu falešně trylkovala s nimi, teď mám co dělat, abych je hrubě neokřikla: Zavřete zobák!

Ke strojům:
Po řadě víceméně zmechanizovaných činností: snídaně - zcivilizování zevnějšku - výběr vhodného oděvu do práce (tepláky a pohodlné domácí triko) - ranní mantra "to dáš, dnes bude vše v pohodě, všichni jsme šťastní a veselí..." atd., zapínám stroj, respektive počítač.

Spočítám si docházku a aby řeč nestála, zahajuji přátelskou konverzaci: "Tak jak se dneska máte?"

"Hm, de to."      "Skvěle."       "Mohlo bejt hůř."      "Kdy už půjdem do školy?" zní odpovědi.

Zásadní myšlenky dne:
Není to ode mne cynismus, chtít po dětech (tedy už skoro dospělých), aby mi vysvětlili, jak rozumí verši: Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí?
Co mohl Neruda vědět o lockdownu? Ten se měl, ten jenom úpěl za Rakouska-Uherska.

Zrovna moc to nevylepším, když následující hodinu vyzvídám na o rok starších studentech: Jaké pocity vyjadřuje ve své próze Kafka? Sláva, dáme to dohromady: úzkost, vnitřní zmatek, absurditu...   
Myslíte, že je Kafkovo dílo stále aktuální? Aha, sakra, už zase rozeznívám citlivou strunu...

A příští týden si popovídáme o ztracené generaci, dobíjím již dávno ubité a frustrované posluchače. Proč všude nacházím samé paralely s dnešním světem? Proč prostě nelžu těm dětem do očí, pardon do černé obrazovky, že svět je vlastně krásné a příjemné místo k žití? Vždyť už dávno neválčíme, máme svobodu a lidé zbytečně neumírají... Aha, ještě že jsem neřekla tuhle totální blbost nahlas.

Možná se začnu přátelit s Billem Gatesem:
Mezi facebookové přátele si ho tedy zatím ještě nedám, ale pár videí na Youtubu už jsem mu olajkovala. Den co den ho proklínám, když mi zničehonic kamsi zmizí část pracně vytvořeného souboru, bojuji s různými nástrahami Wordu, Googlu a jiných počítačových zapeklitostí. Já vím, Bille, že váš Microsoft ani vaši konkurenti ze Silicon Valley za to nemůžete, ale na někom si zlost zkrátka vylít musím.

Ale jo, ono to časem třeba půjde. Už mi pár rodinných příslušníků citlivě sdělilo, že sdílet online se dá i karta nejen celá obrazovka, jak můžu efektivněji přepínat mezi různými dokumenty a neztrácet se v nich jak v hlubokém lese a jiné vychytávky. A že na to červené kolečko nahoře na liště raději nemám vůbec klikat. Jo jo, Bille, třeba z nás jednou budou i kámoši.

Realismus a naturalismus:
Vysvětlovat různé literární pojmy je trochu fuška. Vždycky se je snažím vztáhnout k něčemu představitelnému ze života. Tedy ten první: věrné, objektivní a nezkreslené zobrazení skutečnosti, tedy realismus - to si každý z nás dokáže celkem reálně představit. S tím naturalismem je to trochu horší... To je asi jako když se na vás někdo dívá pod lupou, jak se chováte v nějaké vyhrocené situaci... Ne to nejsou obrázky přírody, ale projevy lidské přirozenosti...

Sakra, jak to vysvětlit nějak lidsky... Na nějakém konkrétním příkladu?

Před pár dny jsem se ptala kolegyně, jak zvládá tu distanční výuku, jestli stejně blbě jako já...Jo asi tak nějak, jako každý...O počítači mi vůbec nemluv, mám z toho den co den migrénu...Jo taky se pokouším zkoušet online, k tomu je dobrá ta funkce špendlíku...

Cože, jakýho špendlíku? Bille, něco mi uniká, já žádný špendlíky při výuce nepoužívám. (???)

Naštěstí mám doma trpělivé učitele výpočetní techniky. Tedy musela jsem přislíbit, že se nebudeme bavit o počítačových problémech u jídla - jediného klidného momentu dne - a zato se na oplátku občas dozvím něco nového.
Vidíš tam, mami, ten špendlík u jména každého účastníka online schůzky? No jo, je tam něco takovýho, já myslela, že je to mikrofon.... Ne to je špendlík. Tak na něj klikni a připíchni toho studenta na obrazovku, když s ním budeš chtít mluvit.
Aha, tak teda špendlík a s ním připíchnu někoho na obrazovku, poněkud naturalistické, ne?

Takže asi takhle. Nehledejte v tomhle vyprávění nějakou pointu. Jsou to takové střípky každodenní reality. Té mojí. Třeba to máte v něčem podobné.
Zatím ještě z daleka nezazvonil zvonec a nezkreslené reality není konec. A asi ještě dlouho nebude. Ztrácím nervy, ztrácím iluze, ale zatím ještě neztrácím naději...

Tak zas někdy příště. :))