Přestaň už konečně lhát!

Asi takhle. Myslím, že je na čase říct konečně pravdu: jsem chronická lhářka... Nelžu jen sama sobě, ale i ostatním. Od pravdy utíkám ke lžím, protože je to jednodušší. Nějak se v tom už ale začínám zamotávat. Pravda bohužel bolí.

Pokud byste se v tom chtěli aspoň trochu vyznat, pokusím se poodhalit některé ze svých největších lží. Není to lehké vykecávat na sebe to, co se snažím (asi marně) skrývat. Nechlubím se tím, nechci budit lítost, potřebuji si jen trochu ulevit od nadměrné zátěže a říkám si, že třeba to má někdo podobně jako já.

Předkládám zde jednoduchý a poměrně spolehlivý návod, jak správně lhát:

Lež č.1: Začněte tím, že budete dlouhodobně přehlížet problémy v práci, osobním životě, ve vztazích k lidem, atd. Základní teze zní - problémy prostě neexistují a pokud ano, je to váš problém.

Lež č. 2: Špatně spíte. Půlku noci tak nějak napůl probdíte a jen tu a tam se vám podaří usnout. V těch útržcích spánku se vám zdají sny typu: někam jedete a zapomenete si vzít kufr s tím nejdůležitějším, a když to zjistíte, všichni ostatní už stejně dávno odjeli a vás tam nechali napospas... Stačí si to nějak racionálně rozebrat: to je toho, ve vašem věku nespí kde kdo a navíc není divu, když ještě před spaním čučíte do monitoru počítače nebo se snažíte dodělat nějakou práci...

Lež č. 3: Do práce se vyloženě těšíte, zejména v pondělí. Vaše práce je smysluplná a všichni to oceňují, opakujete si cestou v tramvaji. Taky si rekapitulujete, co všechno jste o víkendu nestihli, ale to je v pořádku, protože jste úplně v pohodě a vůbec vás nerozhodí, že první, co si po ránu od kolegyně vyslechnete je, že ty kalhoty/triko/svetr/sukně vám vůbec nesluší, a že jste zase něco (jako vždy) udělali (nebo právě neudělali) blbě. Máte úsměv na rtu a je vám skvěle. No a jestli se vám to snad nelíbí, tak přece můžete kdykoliv začít dělat něco jiného...

Lež č. 4: Je zcela normální přijít večer z práce, dát si na chvíli nohy na stůl a pak zase asi tak do půlnoci pracovat. Dobíjet baterie potřebují jen přístroje, tak co skuhráte. A když si to neumíte líp zorganizovat, tak je vina zcela zaručeně na vaší straně.

Lež č. 5: Je zcela normální pracovat i o víkendu a vykašlat se na takovou tu zbytečnost, jako je "volný čas", koníčky a podobně. Stejně vás v poslední době nic nebaví a stejně ty chvilky volna (které někde ukradnete na úkor důležitější práce) promarníte nějakými naprostými blbostmi a pak si stěžujete, že nic nestíháte. Na volný čas nemáte nárok, když s ním neumíte naložit nějak rozumně.

Lež č. 6: Je zcela normální odstřihnout se od svých kamarádů, protože řečeno zcela na rovinu: proč by je měly zajímat nějaké vaše "problémky"? Mají svých dost.

Lež č. 7: Nemá cenu někomu zatelefonovat jen tak pro nic za nic (i když jste se už neslyšeli věky věků - nebo možná právě proto) a povídat si s ním o ničem, respektive o tom, co vás trápí. Stejně ten dotyčný nemá čas a stejně si o vás myslí, že na něj z vysoka kašlete.

Lež č. 8: Když se po čase přece jen setkáte s kamarády (máte ještě nárok jim říkat "kamarádi", když jim nikdy sami od sebe nezavoláte a nezavoláte?), předstírejte, že jste úplně v pohodě, váš život je samé pozitivum a jistota. Přece jim nevyblejete, že se vám už pět, šest nebo kolik let, hroutí osobní život, že nejste dokonalí, a že si připadáte jako totální lůsři. To by vás poslali leda tak k šípku!

Lež č. 9: Vaše pseudoproblémy jsou jen snůška kravin. Vymýšlíte si je, protože se nudíte. Co mají říkat jiný lidi, kteří jsou třeba nemocní, mají v rodině postižené dítě, někdo blízký jim zemřel a co já vím co ještě?

Lež č. 10: Problémy samy časem vyšumí. Blbou náladu nebo depresi je dobré zahnat sklenkou vína (nebo to byly dvě?). Je to zdravé a hned je líp...

Asi bych mohla ještě pokračovat, ale to víte, podělit se o své "know-how", je trochu nevděčná práce. Někdo by mne mohl nařknout, že jsem to "vykradla" z jeho života. Navíc takovéhle žalozpěvy se vždycky blbě píšou, potažmo čtou. Špatně se tráví.

Mám vlastně dojem, že už jsem tady řekla vše podstatné, co jsem chtěla. Ve skrytu duše však vím, že to zásadní opět záměrně zamlčuji. Totiž, když už jsem se naučila lhát, jako když tiskne, dost těžko se z takto rozjetého vlaku vystupuje.

Já vím, lež má krátké nohy a donekonečna lhát je cesta do pekel. Jenže přiznat sám sobě pravdu (natož druhým) někdy moc bolí, takže nejjednodušší je ji prostě vytěsnit, zabalit do ochranných obalů lží a tvářit se, jako že nic.

Nevystavuji své lži na odiv, vůbec na ně nejsem hrdá. Nechci tady nikomu brečet na rameni (i když někdy se mi chce strašně moc). Třeba to někdo má podobně jako já, třeba v sobě najde sílu říct si:

"Přestaň u konečně lhát!"

------------------------------------------------------

P. S.: Poprvé po více než pěti letech, co jsem tady na blogu, nemám odvahu a sílu otevřít diskusi. Myslím, že mne chápete.

P. P. S.: Kdyby mi snad někdo přece jen chtěl něco vzkázat, víte, kde mne hledat...

Děkuji. :))