Povaleč koulivý a nedělní rozjímání...

"Cejtim se jak váleč koulivý", prohlásila dcera po dobrém nedělním obědě. "Já taky", vydechnu ztěžka. "A víš vůbec, mami, co to je?" opáčí dosti neomaleně druhá dcera. Jak je známo, matky si jaktěživo nic nepamatujou. "Náhodou,...

... váleče koulivýho mám doteďka v malíku", chlubím se pochybovačům. "Dyť jsme se na něj tenkrát s Frantou dívali pod mikroskopem, to je takovej ten dlouhej prvok, co tvoří kolony, ne?"

"Tak to jseš úplně vedle, mami. No, známe tu tvoji paměť. To není žádnej dlouhej prvok, ale kulovitá zelená řasa a netvoří kolony, ale KOLONIE! To my se s Frantou jak je rok dlouhý do mikroskopu nepodíváme a stejně to víme".

Takže zase nic. A to jsem se chtěla blýsknout svými brilantními znalostmi a fenomenální pamětí.

Na vysvětlenou, "Franta" je gymnaziální profesor biologie, u kterého jsem před více než čtvrt stoletím maturovala, a kterého mají mé dcery shodou okolností na týž předmět na témže gymplu. Prostě některý věci (i lidi) jsou dědičný. A vůbec, jak se mé vlastní potomstvo opovažuje pochybovat o mé paměti? Po kom tuhle drzost a neúctu k rodičovské autoritě zdědily? Že by po mně?

Takhle u nedělního oběda se semele všechno možný, když není kam spěchat a odpoledne se líně převaluje jako ten "povaleč" koulivý. Na stole je pěkně prostřeno, chuťové buňky mají pré, strávníci pomalu vychutnávají každé sousto, ne jako ve všední den v jídelně, kdy člověk pomalu ani nemá čas vnímat, co mu to vlastně naservírovali na talíř.

Vůbec nejlepší jsou sváteční obědy, kdy se sejdou u stolu tři různé generace a každý vypráví nějakou jinou historku. Hovor plyne všemi různými směry jak dravá řeka při jarním tání. Do cinkání příborů o talíře se ozývají všelijaké nesourodé hlášky stolujících. Tahle rodinná konverzace většinou nemá žádný systém a řád. Někdy je vážně těžké udržet niť povídání mezi polévkou, hlavním chodem a moučníkem. Nikomu to však nijak zvláště nevadí. Pohodu nedělního oběda naruší máloco, snad jedině to, že se trochu zdrcla omáčka nebo došla smetana do kávy.

Naše nedělní posezení může vypadat třeba takhle:

"Dneska je to vepřový obzvlášť dobře vypečený, má to takovou zajímavou chuť, čím to kořeníš?" lichotí jeden ze spolustolovníků.

Přece nepřiznám, že jsem tu pečeni dnes kapánek připálila, tak jsem na to maso dala trochu bylinek a kolem dokola zeleninu, aby se to zamaskovalo. Tak si trochu vymýšlím a improvizuju, jak mám občas ve zvyku: "To je můj novej speciální recept (koneckonců, zase až tak moc nelžu), jsem ho tuhle někde viděla v tom televizním pořadu, jak se to jmenuje..."

"Tu masnu u nás na rohu zrušili, teď tam jsou nějaký vietnamský hadry", prohlásí otec místo nápovědy názvu kulinářské show a napichuje na vidličku další sousto pečeně. Beru to jako signál, že by si rád přidal maso. Hned mu z mísy nabírám další.

"Ten mobil, jak jsi mi to minule šteloval, už zase nepřijímá esemsky, pořád to hlásí, že je paměť plná...", postěžuje si tátova manželka nad sklenicí piva.

"Nechceš dolít?" pohotově vyskočím, abych doplnila tekutinu.

"Hm, docela to ujde“, podotkne jedna z holek, čímž mi chce naznačit, že to zase až tak připálený není. Doufám, že mne neprásknou, jak je to doopravdy s tou "zajímavou" chutí. Ještě to maj´ u mne spočítaný za toho váleče.

"Možná, že už máš starou baterii", vloží se do technické debaty manžel. Ještě si za ta léta nezvyknul, že musí u rodinných obědů sledovat paralelně několik rozvíjejících se dějových linií.

"Touhle dobou měla babička vždycky mladý králíky", přispěchá otec s dalším aktuálním sdělením, rád a často bez předchozího varování mění témata hovoru. Je totiž profesionální odbočovač, kam až moje paměť sahá. Začne nějakým banálním příběhem, například jak vyměňoval vypínač v koupelně, letmo zmíní, proč bylo loni méně švestek, a že sousedovic pračka burácí ve tři ráno a k vypínači se dostane teprve v momentě, kdy posluchači vypínají mozek a přestanou vnímat souvislosti.

"No jo, to se pamatuju, že na dvoře, tam co teď roste ten břečťan, byla králíkárna. To jsem byla úplně mrňavá", zařadím pohotově svůj příspěvek, než někdo další začne s něčím jiným. Cha, já jim ještě ukážu, puberťačkám nezvedeným, jak si nic nepamatuju!

"Co povídáš!", vloží se razantně do debaty tátova manželka, "ta králíkárna byla přece u stodoly na zahradě". Netuším, jak na to přišla, když tu králíkárnu u babičky na chalupě ani nezažila, ale nehádám se. Některý lidi mají vždycky pravdu, i když ji nemají...

"No a tam na Hradčanský ta masna ještě je, ale už to není, co to bejvalo, dost podražili a nemaj tam takový ty dobrý klobásy", přeskočí otec rovnýma nohama z králíkárny na Vysočině rovnou zpátky do metropole.

Děsím se dalšího sledu asociací, co všechno není, jak to bejvalo kdysi dávno před lety, kdy jsme ještě byli mladí, tam na rohu byla masna, u babičky zase pro změnu králíci a slepice, kterých jsem se k smrti bála, protože měly takový červený oči a výhružně kvokaly. S tou pamětí (nejen v mobilu) to bylo taky mnohem lepší, když jsem ještě sama byla dítě... No ještě že má člověk svoje vlastní děti, aby mu neustále připomínaly, jak stárne a zapomíná.

Pro jistotu pootočím osvědčeným způsobem kormidlem naší nedělní debaty, aby se rozvodněná řeka nápadů vrátila zpátky do koryta: "Tak si dáme třeba kávu a štrůdl?"

Nedělní odpoledne pomalu plyne, stávají se z nás přecpaní váleči kouliví, ještě chvíli budem převalovat na jazyku všeliká témata z každodenního života, drobné starosti a radosti, dáme si štrůdl, ten jsem naštěstí nepřipálila, smetany do kávy je taky dost... a vůbec není kam spěchat, vždyť je teprve neděle krátce po obědě a my můžeme v klidu trávit a rozjímat...

Přeju hezký víkend:)))