Polykač rohlíků a jiné pouťové atrakce...

Možná je trochu nepatřičné psát dnes o jiném tématu, než jsou Vánoce, ale nebojte, i na to dojde. Totiž, potkala jsem v autobuse takovýho divnýho chlápka. Sedli jsme si proti sobě vzadu na čtyřsedačce, hezky kolínko na kolínko...

Tedy on vlastně nebyl až tak divný, to spíš já jsem vypadala trochu jako šílenec: dvě tašky plný nákupu, na zádech batoh, který jsem si ani nesundala, protože už nebylo kam ho dát - zabrala jsem těmi všemi krámy (když nepočítám své sedící pozadí) další dvě sedačky a chudák pán (no taky to nebyl úplný drobek) se musel uskrovnit na posledním volném místě té čtyřsedačky a ještě musel velkoryse přehlédnout, že ho nějaká úplně cizí ženská s taškama ohrožuje na životě rolemi balicího vánočního papíru, které výhružně trčely směrem k jeho pupku (no spíše níže)... Ještě že to nebyla třeba násada na smeták, že jo?

Nejenže jsem se ho snažila probodnout těmi rolemi papíru, ještě jsem se k němu nestydatě lísala - naše kolena byla opravdu ve velmi těsném, až intimním, kontaktu. Pán nehnul ani brvou. Zalovil ve svém sportovním baťůžku (jiné zavazadlo na rozdíl ode mne neměl) a vytáhl sáček plný rohlíků.

Na tom by celkem nebylo nic pozoruhodného, asi měl hlad. Spíše mne zaujal jeho opravdu nezvyklý způsob pojídání tohoto pečiva. Fakt.

On totiž ty rohlíky neokusoval, jako my běžní obyčejní lidé. Vždy si ulomil pořádný kus, zaklonil hlavu hodně dozadu (asi jako když kloktáte ústní vodu) a polknul. Sledovala jsem s napětím, jak se jeho ohryzek pohybuje nahoru a dolů, asi tak jako když had polyká svou kořist, aniž by přitom hnul čelistmi. Tento postup pán několikrát zopakoval. Připomínalo to takového toho cirkusového polykače mečů, opravdu nepřeháním.

Možná, že měl ten nebohý pán (vypadal asi tak stejně starý jako já, jestli ne mladší) jen nějaký problém s chrupem, ale rohlíky mu rozhodně chutnaly - spořádal jich asi pět, než jsem dojela do své stanice. Přihlouple jsem na něj zírala s otevřenou pusou déle, než by se slušelo, dokonce v jeden moment jsem si myslela, že mi tu tlamu zacpe dalším rohlíkem, který právě vytahoval ze sáčku. Nikoliv. To si jen nasoukal do chřtánu další porci.

No ne snad že by to byl zážitek na celý život, o kterým bych hodlala ještě po letech vypravovat vnoučatům, ale tohle "rohlíkové" téma se mi prostě tak trochu hodí do krámu při mé dnešní úvaze.

To si tak člověk den před Štědrým dnem myslí, že má všechno v zásadě zchystáno a nakoupeno a že už "jenom" skočí pro chleba a pro rohlíky, když budou následující tři dny obchody zavřené. Taky jsem si to myslela, když jsem krátce před polednem šla pro to pečivo a nakonec jsem nechala v obchodě více než pět set korun. A taky jsem tak nějak naivně předpokládala, že v době oběda bude v sámošce jen pár lidí, když mají dnes do 21 hod. Ha ha, to samé napadlo snad půl sídliště, takže opět bylo v obchodě hlava na hlavě - chudáci prodavačky a prodavači, rozhodně si zaslouží o svátcích volno!

Cestou do sámošky jsem si vzpomněla na "polykače rohlíků", ale taky na mnohem starší historku, která se odehrála na tom samém sídlišti jen o více než třicet let zpátky, kdy jsem byla jako náctiletá školačka vyslána do jiné sámošky jen o kousek dál. Úkol zněl jasně: koupit alespoň šest ne úplně tvrdých rohlíků a pár dalších drobností. Chleba ne, ten jsme měli naštěstí zamražený doma.

Pche, řeknete si, to je toho, ale opět zdůrazňuji, že to bylo před více než třiceti lety, přesně 23. prosince. Zkuste shánět v sídlištní sámošce ne úplně tvrdé rohlíky, tedy přesněji alespoň nějaké rohlíky. No dopadlo to nevalně. Vrátila jsem se asi po dvou a půl hodinách, z čehož jsem více než dvě hodiny stála v obchodě ve frontě. Výsledek mého snažení byl prachbídný: vydobyla jsem pouze čtyři rohlíky, které nebyly zrovna nejčerstvější, ale do strouhanky stačily. Taky jsem mazaně vyfoukla před nosem jiné zákaznici poslední veku. Kdyby se na mne dotyčná vrhla, že veka je její, myslím, že bych se snadno ubránila - s tou vekou by se klidně dal hrát baseball, který jsme v té době ještě moc neznali.

Přesunu se v čase zpátky do naší současnosti. Žijeme v době hojnosti, tedy spíše přebytků a přesto pořád remcáme, no jinak už to nejde. Opět jsou Vánoce, svátky "klidu a míru" a my už jsme zase jednom kole a vyšilujeme, aby se jako jo všechno stihlo a nedejbože nebyl něčeho nedostatek.

To nejspíš opravdu nehrozí, rohlíků je dost a co se týče materiálních věcí, těch možná máme nadbytek, více než sami potřebujeme (hovořím samozřejmě o našich končinách, ne zemích kde je i v 21. století opravdová bída), ale určitě nám toho i dost chybí: pokora - věci které máme, nejsou samozřejmostí; láska - kromě té kterou dáváme svým nejbližším, se tohoto "artiklu" dost často nedostává jinde; klid a trpělivost - jako šílení se honíme za bůhví čím a málokdy se umíme jen tak zastavit a trpělivě naslouchat... A našlo by se mnoho a mnoho dalších "věcí", kterých máme opravdu silný nedostatek.

Od polykače rohlíků, davového šílenství v samoobsluze a hluboké úvahy o nadbytku a nedostatku se nakonec dostávám k těm jiným pouťovým atrakcím. Tak nějak mne napadá, že Vánoce v současném pojetí naší vyspělé západní (i té středoevropské) civilizace dost často připomínají pouťové atrakce plné nablýskaných cinkrlátek, hluku a křiku.

Asi proto Vánoce mnohým lidem (včetně mě - někdy) způsobují deprese, úzkost a pocity paniky, mnoho lidí si právě o Vánocích uvědomí svoji osamělost a bezmocnost. Nejde jim ani tak o to, že třeba nebudou mít stromeček a dárky pod ním, opulentní večeři a načančaný příbytek. Nejhorší pro tyto lidi je, že je nikdo nevezme za ruku, nepohladí a nedá jim najevo, že jsou pro něj důležití... I o tom jsou bohužel Vánoce.

Něco pozitivního na závěr: přeji všem zdejším čtenářům a pisatelům vše dobré, zdraví a pohodu, lásku a úsměvy druhých. Nevím jak vy, ale já se zítra nebudu ani tak těšit na to, co všechno najdu pod vánoční větví (stromek nevedeme), ale že všichni budeme sedět spolu v obýváku, zapálíme si svíčky a prskavky, chvíli budeme jen tak potichu rozjímat a pak...

Tak tedy hezké Vánoce přeji. :))