Pohádky dvaašedesáti dní a bezpočtu nocí...

Psát se dá asi o čemkoliv, skoro. O voňavé kůře stromů. O páchnoucích nevyvezených odpadcích. O lásce či sebelásce. O pravdě nebo lži, atakdále. Často se ptám sama sebe, jestli má stále cenu psát veřejně nebo jen tak do šuplíku.

Problém opravdu nezní "O čem?" ale spíše "Proč?" Co když ty plky o voňavé kůře stromů už nikoho nezajímají a raději si přečtou o šlendriánství místních zastupitelů obce XY, kteří nedbají na blaho svých spoluobčanů a místo, aby jim dopřáli zdravou lesní vůni, nechávají za humny bujet skládku zapáchajících odpadků? Jenže o tom já psát nechci ani neumím.

Tak proč ksakru pořád ještě píšu? Mladistvé ideály? No to byste mi asi nevěřili. Stačí nakouknout do mé občanky. Také se můžu vymlouvat na jakési vnitřní pnutí, posedlost až umanutost, které mě znovu a znovu donutí k tomu, že vezmu do ruky tužku a papír nebo počítač a chrlím ze sebe hromadu písmen, slov a vět. A nebo je to věčná touha utéct aspoň na chvíli z obyčejného života do světa fantazie, kde je možné úplně cokoliv.

Kdoví?

Každopádně miluju příběhy, obyčejné i neobvyklé. Příběhy o něčem, které se vyloupnou z ničeho nic. Miluju pohádky, které se asi nikdy nestanou, ale co kdyby náhodou...

Kam tyhle příběhy mezi zdejšími blogy zmizely? Určitě tu někde jsou, tu a tam, ale krčí se v koutku mezi články s celospolečenským přesahem a každodenním brbláním, že tohle je špatně a tamto stojí za houby, tenhleten kuje pikle a támhleti jsou skrz naskrz zkorumpovaní, prolhaní a vypočítaví šibalové. A vůbec pohádky jsou už přeci jen pro děti, aby si ujasnily, že existuje cosi jako dobro a zlo, ale ve skutečném životě je pak stejně všechno jinak.

Ale já CHCI příběhy. A co si člověk nevydupe ze země, to zřejmě nemá.

Tak samozřejmě, nejsem bezedná studnice příběhů jako Šehrezáda a navíc tisíc a jednu noc (což je počítám tak do přespříštích Velikonoc) rozhodně čas nemám. Ale právě je přede mnou téměř dvaašedesát dní (a bezpočet nocí), kdy se nemusím nikam honit a švát, protože jsou PRÁZDNINY. A protože k létu patří snění, odpočinek a občasné nicnedělání, proč si ho nezpříjemnit pohádkami? Učiním tedy první pokus (snad ne poslední) uveřejnit příběh, který vážně ale vůbec ani trochu nerezonuje s žádným aktuálním problémem soudobého světa, protože je úplně obyčejný a normální...já prostě jen tak chodím kolem, dívám se a poslouchám a občas mne něco napadne. 

O dívce s hlavou v oblacích

Netoužila po ničem jiném, než být úplně obyčejná a nevyčuhovat z davu. Jinak to zřejmě viděli její rodiče, kteří jí nadělili jméno Rosálie-Eleonora. Asi si mysleli, že ji to předurčí k výjimečnému životu v oblasti umění či lidského vědění nebo tak nějak. Zkrátka, přáli své dcerce, aby se něčím významným proslavila, což jim se rozhodně v životě nikdy nepoštěstilo.

Jak už to v pohádkách bývá, přimíchaly se do toho tak trochu tři sudičky, které zformovaly následující život nebohé dívenky. Totiž, nebyly to tak úplně sudičky ale:

1) matrikářka - jelikož se Rosálie-Eleonora narodila v době, kdy ještě nebylo zvykem dávat neobvyklá a navíc zdvojená jména s pomlčkou, narazili rodiče holčičky na první překážku v podobě zarputilé úřednice, která odmítla zapsat do rodného listu Rosálie s S uprostřed a nutila rodiče, aby se vzdali té pomlčky, a tudíž druhého křestního jména. Nepomohly ani prosby a úplatky zoufalých rodičů, matrikářka si stála za svým, že takovéhle nemožné jméno nezapíše a ne a ne. Zabral až vlivný strýc Rudolf a anonymní udání v místě bydliště zmíněné matrikářky na nevhodné chování a slovní projev jejího cvičeného papouška Žaka. Poté co se skřípějícími zuby dotiskla na psacím stroji Consul rodný list s S uprostřed křestního jména i s přívěškem Eleonora, pronesla hroznou kletbu: "Tohle jméno jí přinese jen samé problémy, ještě ráda si ho změní. "

2) druhou sudičkou, která odsoudila Rosálii-Eleonoru k věčnému posměchu a ústrkům, byla soudružka učitelka Pecháčková ze ZDŠ Vítězného února ve městě... I tu hnětlo, že musí do třídních a jiných výkazů vypisovat to dlouhatánské jméno. Když se jednou ptala ve třídě, kdo má rodiče dělnického původu, Rosálie-Eleonora se přihlásila. Soudružka učitelka jí hrubě odsekla: "Ty se svým buržoazním jménem se ani nehlas". Dívka sice nevěděla, co je to "buržoazní", ale tušila, že je to nějaká sprostá nadávka a utvrdila se v tom, když na ní děti posměšně volaly "buržousko".
Zmíněná soudružka jí to zavařila jestě víc, když jí oslovovala podle momentální nálady buď Rózo nebo Elo a někdo ze spolužáků vymyslel další hanlivou přezdívku - Rozelo.

3) třetí sudička, alias prateta Boženka, byla naštěstí z těch hodných. Když jednou spráskla rukama a prohlásila: "Bóže holka, ty máš pořád hlavu v oblacích, co jen z tebe bude? " rodiče usoudili, že je nutné si pohovořit o její budoucí kariéře.

Tatínek měl za to, že dcerce by slušelo nějaké pěkné zaměstnání v oblasti meteorologie. Rosálie-Eleonora měla jakousi mlhavou představu, že to má něco společného s předpovídáním počasí a začala pozorně sledovat, co říká večer před zprávami ten moudře vypadající pán v saku a kravatě. Fascinovalo ji, jak učeně mluví před jakousi podivnou mapou s divnými klikyháky. Samá tlaková výše nebo níže, povětrnostní podmínky a podobně. Jednou se tatínka zeptala, proč má ten pán před jménem RNDr. Když jí sdělil, že je to vysokošlolský titul, její nadšení pro meteorologii značně ochladlo, ba přímo spadlo pod bod mrazu.

To maminka měla s dceruškou zcela jiné plány. Už ji viděla na divadelních prknech, buď jako operní pěvkyni nebo charakterní herečku. Tak trochu si nepřipouštěla, že i ona má hlavu v oblacích. Rosálie-Eleonora měla již od druhé třídy dvojky (někdy i trojky) ze zpěvu a v šesté třídě jí bylo doporučeno, aby zpívala pouze v doprovodných sborech, případně vůbec. Co se týče hereckého talentu, ani ten se u ní příliš nerozvinul. V pohádce O perníkové chaloupce na školní besídce jí byla svěřena epizodní role muchomůrky a i tu jednu repliku, kterou její postava vyžadovala, za ní musela odříkat nápověda.

Čas běžel a děvčátko vyrostlo v  mladou ženu. Stále měla hlavu v oblacích, ale už nedoufala, že by ji to mohlo uživit. Leč předpovědi sudiček nelze podceňovat: V osmnácti letech si Rosálie-Eleonora skutečně změnila jméno, protože už ho měla plné zuby. Vybrala si přijatelněji znějící variantu Rosalina. Krásně zbarveného papouška rozelu, která jí připomínala neradostné "buržoazní" dětství, vzala na milost natolik, že se stala úspěšnou chovatelkou exotického ptactva.

A hlavu v oblacích má dodnes. Její manžel je nadšený modelář-amatér, takže každý druhý měsíc chodí se synkem na závody motorových letadélek a s napětím sledují nebe, které z nich vyhraje. Také se ráda prochází po lese, pozoruje koruny stromů a poslouchá zpěv ptáků a nad hlavou jí často plují bílé mráčky...

Tak to bychom měli. Pokud se někdo v psaní příběhů chce přidat, je před námi dvaašedesát letních dní a bezpočet nocí, které volají po příbězích všedních i nevšedních... :))