Poctivý šlapky a dobíječi...

Když vyrazí do běžného terénu, rozdíl téměř nepoznáte, snad jen že šlapky jsou mnohem lehčí a dobíječi mají pár kilo navíc. A přestože to ti druzí mají v různých situacích snadnější, i oni občas při vrcholném výkonu hekají a ...

...zapotí se, zejména v takových těch strmých kamenitých kopcích, kde si už mnohé šlapky dávno nehrají na hrdiny, ale šlapou po svých a svůj dopravní prostředek tlačí po boku. Tady jsou ve výhodě naopak oni, protože nemusí táhnout ta kila zátěže navíc...

--------------------------

Na počátky své cyklistické kariéry se už moc nepamatuji. To mi mohlo být šest nebo sedm let a dávno jsem odrostla tříkolce, ale červený kolo po sestře bylo na mě ještě moc velké. Mezitím jsem musela na asfaltovém "okruhu" na našem dvorku pilně trénovat aspoň na koloběžce, abych přesvědčila své rodiče, že už jsem zralá i na jiné jednostopé vozidlo. Mou oblíbenou trasou byla cesta na Severní pól přes Brno, Afriku, Itálii a Mount Everest - jiné zeměpisné názvy jsem bohužel v té době ještě neznala.

Značky svých prvních kol si už vážně nevybavuji, s jistotou mohu maximálně říct, že jedno z nich bylo tmavě červené a druhé zelené. Poměrně snadno si mi vrylo do paměti kolo zvučného názvu Super de luxe, kterým jsem byla obdarována někdy v pubertě. Kromě neskromně až vychloubačně znějícího jména bylo také těžké jak dobře vykrmené hospodářské zvíře a jezdit se s ním dalo ještě tak po rovině, nanejvýše po mírně nakloněné rovině. Patrně to byla jakási česká odrůda věhlasného bicyklu Ukrajina, na který lidová tvořivost vymyslela příznačnou říkanku: "Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina..."

Na cyklistiku jsem nicméně nezanevřela a někdy na počátku vysoké jsem neprozřetelně kývla na nabídku spolužačky, že pojedeme s jednou sportovně zaměřenou cestovkou na kole do Norska. Teprve na severských kopcích jsem na vypůjčeném kole poprvé pochopila, co je to "řadit" a že samo to prostě nepojede.

Přeskočím nějakých pětadvacet let dopředu. Během nich jsem přeci jen trochu vypilovala techniku ježdění, nahazování spadlého řetězu a dofukování pneumatik. Se slzou v oku vzpomínám na společné cyklodovolené v době, kdy byly děti malé či později náctileté. Teď už jsou čerstvě dospělé a mají jinou zábavu než se "staroušky" trávit prázdniny. A tak bylo kolo chvíli ustájeno v garáži a čekalo na svou další příležitost.

Naštěstí i v mém věku (a vyšším) stále existuje dost cyklonadšenců, kteří už se nemusí honit za olympijskými výkony, ale jezdí jen tak pro radost. Cyklistika je stále IN téměř v jakémkoliv věku. A podobně jako se naše parta dělila v dobách mého mládí do výkonostních tříd "točiči" a "výletníci" (já samozřejmě byla skromně ve druhé skupině), tak se mezi pokročilými (nejen věkem) bikery v současné době vyprofilovaly dvě silné skupiny, které bych pracovně nazvala "poctivé šlapky" a "dobíječi".

Poctivé šlapky zkrátka jedou postaru v závislosti na náročnosti terénu, pohyblivosti kloubů a kilech tělesné váhy navíc. Neboli šlapou a šlapou, přehazují, sténají, supí a funí. A když nějaký kopec nebere konce, nebo je cesta samý kořen, kámen, štěrk a mokrý písek a jiný adrenalin, tak prostě (přiznejme si to, není to žádná ostuda) sesednou z kola a tlačí. Tu a tam je předjede někdo s lehkostí vánku a s reklamním úsměvem Jaromíra Jágra na rtu a nemusí mít zrovna natrénováno z Tour de France. Prostě má k rámu přimontovanou jakousi neforemnou krabici, ve které se skrývá elektromotor.  Těm zde říkám dobíječi, protože i jim po několikahodinovém výšlapu ztuhne úsměv a zoufale vykřiknou: "Už mám jen čtyři procenta, vždyť jsem ráno dobíjel!" 

Tak a teď si s těmi svými čtyřmi procenty předjížděj, zamnou si zlomyslně ruce poctivý šlapky a celý upocený, upachtěný a s třesoucími se koleny se vybičují k triumfálnímu finiši, aby si dokázali, že na to ještě maj´.

Ač nejsem žádný vrcholový sportovec, pořád jsem ještě stará poctivá šlapka. No, možná že mě časem má bolavá kolena přesvědčí o zakoupení toho dobíjecího krámu, ale zatím jsem klasik. Jedu si svým tempem krajinou a kromě supění a funění se občas stíhám i kochat a obdivovat, jak je u nás krásně.

Na závěr svého sportovního zamyšlení připojuji pár fotek z putování po krásách Moravy s milou partou šlapek i dobíječů.

Tak zas někdy příště. :))