Pocem, Pepo!

"Kolikrát ti mám řikat, abys tady nelítal jak splašenej! Se z tebe zjevim!" ječí vztekle matka asi dvouletýho kloučka, který pobíhá jako neřízená střela po obchodě, zatímco ona se vybavuje s kamarádkou. Já se asi taky brzo zjevim…

Už ho okřikuje asi po sedmé. A celou tu dobu si povídá, zřejmě to bude něco veledůležitého, s jinou maminkou, která má naštěstí své robě pevně upoutané v kočárku, takže se nemůže podílet na té úžasně bezva honičce o málo staršího Pepy.

"Tak teď už toho mám fakt dost! (to já také) Chceš vidět, jak tě seřežu?" To byla nejspíše řečnická otázka, neboť chlapeček si zřejmě nic takového vidět nepřál, raději opět zmizel někde za regálem se zbožím.

"No počkej, ty dostaneš! Můžeš si za to sám. Nechtěl jsi po obědě spát, tak teď se mnou musíš nakupovat. Tvoje chyba, tak teď budeš trpět" pokračuje matka zlověstně. Malý Pepa evidentně trpí. Nejen on. Někteří spoluúčastníci tohoto mini-dramatu 'matka versus syn' se dívají útrpně buď na matku, nebo na nezdárného synka. Já jednoznačně fandím Pepovi.

Nevím, jak to nakonec dopadlo. Zmíněná samoobsluha tam stále ještě stojí. Doufám, že nedošlo k žádným újmám na zdraví nebo na majetku. Možná by si ta paní měla na Pepu pořídit nějaké dálkové ovládání na baterie. Nebo přestat klábosit s kamarádkou a více se svému dítku věnovat. To by třeba také pomohlo. Pepa za to nemůže, že se v obchodě ukrutně nudí.

Nakupování s malými dětmi je někdy dost náročné na nervy, ale trpělivý rodič to vždycky nakonec nějak zvládne. Přispěchá na pomoc, když hrozí dítěti zával pod krabicemi se zbožím, chladnokrevně odvede vztekajícího se prcka od nastražených cukrátek a poučí ho, že přece neohrozí jeho život nadměrnou konzumací sladkostí. V případě nouze sáhne po drobném úplatku třeba v podobě rohlíku, nebo příslibu, že hned po nákupu si půjdou hrát na hřiště, nakrmit kačenky, podívat se na pejska a jiné lákavé činnosti.

Později potkávám tuto dvojici v dalším pokračování seriálu "Pocem Pepo!".  Střih! Klapka! Kamera! Akce! Stejný scénář, stejné osoby a obsazení,  ale tentokrát je děj umístěn do parku u dětského hřiště, kde si chci v klidu přečíst noviny. Nedaří se, zdá se, že je Pepa opět akčnější, než by bylo žádoucí. Místo aby si hleděl svého kyblíčku, boří systematicky ostatním dětem bábovičky. Pokud se to snad někomu nelíbí, majzne ho pro jistotu lopatkou po hlavě.

Jeho matku to zřejmě nechává chladnou, lépe řečeno nemá čas sledovat svého ´akčního hrdinu´, musí přece probrat něco urgentního s jinou maminkou. Mám nutkání vyskočit a zasáhnout, ale zatnu zuby a ovládnu se. Být to moje dítě, dávno bych už vystartovala a svému potomkovi bych rozhodně udělila výchovnou lekci. Ne snad že by rovnou zasluhoval exemplární potrestání - výprask nebo vyloučení z dětského hřiště a podobně. Asi bych se mu, přiměřeně jeho věku, snažila vysvětlit, že lidé se mezi sebou bezdůvodně nemlátí (malé dítě zatím nemusí vědět, že tomu tak ve skutečném životě není) a že bábovičku může svévolně zbourat jen ten, kdo ji postavil (myslím, že pojmu autorská práva by ještě nerozuměl).

Konečně se Pepova matka hnula, asi ji z rozhovoru vytrhnul vzdálený jekot dětí protestujících proti Pepovým destruktivním sklonům. Típla zbytek cigarety do písku (asi pět metrů od cedule Zákaz kouření) a na dálku se osopila na cizí dítě: "Co mu bereš tu lopatku, ty malej spratku, je snad tvoje? Pepo, nenech si to líbit!"

Pepa si v následujícím životě určitě nenechá nic líbit, o tom nepochybuji. Třeba nedopustí, aby jiní měli věci, na které on sám nemá nárok. Tak jim je prostě zničí nebo rovnou sebere. A nebo taky ne. Dost možná z Pepy vyroste slušný a vážený občan.

Staré moudré přísloví praví, že příklady táhnou. No jestli mají být příkladem dítěti takoví rodiče, tak to ať opravdu raději táhnou - ale k čertu!

P. S. : Opět tak trochu recykluju, tenhle článek (až na drobné úpravy) poprvé vyšel 10.10. 2013 na blogu Ona iDnes.