Znaven tím vším, já volám po věčnosti, zřím davy chudáků, co do cárů se rodí, a trapnou nulu jak krášlí hermelín, a čistou víru kterak kanálama chodí, a blbce zlatoústé mluvit o čestnosti, na pravdu kálejí jak na slovo sprostý...
- neb verš můj jaksi kulhá, pravda, dosti,
nadejte mi hlupáků, jen do mne, jak se vám hodí,
a smějte se mi přitom po libosti,
já znaven jsem tím vším,
teď hledám mír a věčný klid a stín
a mám z toho všeho jen jeden velký splín...
Na hradbách jakéhosi starobylého hradu. Odbíjí půlnoc:
"A vy jste kdo?" zeptá se zachmuřeně proplešatělý čtyřicátník v tudorovském oděvu, který se náhle zjevil na potemnělých hradbách.
"Promiňte, Mistře, zaslechl jsem kdesi, že tady vždycky po půlnoci sedáváte. Mé jméno Vám nic moc neřekne, já jsem jen jeden z mnoha autorů nekonečných seriálů..."
"Aha, zase jeden podprůměrný Pisálek. Říkáte "never ending soaps"? Tak to neznám, to za mne nebývalo, my jsme se zase až tak často nemyli, no tu a tam do toho přišel nějaký ten mor a tak.... No nic, čeho si žádáte, prostý smrtelníku?" otázal se ten s krejzlíky kolem krku.
"No víte, Mistře, kdybyste se neurazil, ale potřeboval bych od Vás nějaké to know-how..."
"Know? How? Podivná to dnes mluva", zakroutil hlavou ten čtyřicátník, až se mu rozhoupala v uchu dlouhá blýskavá náušnice. "Myslíte, snad, abych vám zapůjčil nějaké své slavné repliky či verše?"
"No zapůjčil, to snad ani ne, Vás už beztak každý dneska vykrádá na internetu...spíše jsem myslel..."
"Jakže? Někdo beztrestně odcizuje plody mého ducha?" zhrozil se onen pán.
"Ale no tak, Mistře, copak Vy jste, ale opravdu ruku na srdce, nikdy nic neopsal? A jak to bylo tenkrát s Christopherem Marlowem nebo tím baronem de Vere, co?"
"No...", zamumlal neochotně, " Co bylo, to bylo, koneckonců jsem už čtyři sta let mrtev, tak to snad zde nebudeme vytahovat, to už je promlčené... Tak o co vám tedy jde, bídný muži?"
"To víte, tak to dneska chodí v showbyznysu: psát či nepsat, to je oč tu běží..."
"Ano, o tom vím své, i když netuším o jakém ´show´ podnikání hovoříte..., ale poslyšte, ta věta, co jste pravil posléze, je mi nějaká povědomá..."
"Jasně že jo, tu si umí dneska vygooglovat každý malý dítě... no ale tomu byste asi stejně nerozuměl, takže k věci: co kdybychom to dali autorsky dohromady? Víte, já toho mám hodně a termíny hoří, každý den scénář k jednomu dílu a kde pořád brát nové nápady? No a Vy jste odborník na slovo vzatý, já Vás prostě žeru, ty Vaše hlášky pořád frčí, třeba tahle:
"Bláznovství obchází kolem světa jako slunce. Není místa, kde by nesvítilo... Ta fakt sedí! To kdybyste si kdykoliv pustil zprávy v televizi, tak..."
"Eh??"
" To nic, to nemá smysl Vám vysvětlovat...Nebo tuhle hlášku, tu mám taky rád: "Co je po jméně! To, čemu říkají růže, vonělo by právě tak, i kdyby tomu říkali jinak - no s tím bych možná tak úplně nesouhlasil, ale to je věc názoru..."
Muž v historickém oděvu se uraženě zamračil, ale pak sám začal deklamovat: " A jak se vám líbí toto? ´All the world's a stage, and all the men and women merely players: they have their exits and their entrances......"
"Jasně, tahle je taky fakt boží, kam Vy na to, člověče, chodíte? Víte vy vůbec, kolik by vám to v dnešní době sypalo? No ale abych Vás nezdržoval, za chvíli svítá, tak plácneme si na naše společné psaní?"
" Ale co z toho budu mít já?" řekl nejistě slavný autor.
"Ale, Wille, Vy budete přece nesmrtelný!"
"To už ale dávno jsem, jak se opovažujete...."
Zakokrhá kohout.
Snad mi pan Shakespeare odpustí, že si tady z něj dělám nemístné šprýmy. Laskavý čtenář také, doufám, promine. Prostě jsem nemohla nevzpomenout po svém na velikého dramatika všech dob. Kde bychom bez něj dnes byli? Ať už je či není autorem všech svých geniálních her, pořád k nám promlouvá ze záhrobí, protože lidé budou vždy milovat, nenávidět, smát se, plakat, intrikovat, naparovat se, lhát a občas i doplácet na své chyby stejně jako před čtyřmi sty lety. No uznejte sami, nemluví nám William Shakespeare z duše?
...jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,
jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.
Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat. (sonet 66, překlad Martin Hilský)
V textu je použit pokus o vlastní parafrázi sonetu 66 a několik citátů z W.S. (Romeo a Julie, Jak se vám líbí, atd.)
