Po záruční lhůtě

Cože, George už je prej starej protivnej dědek? Vždyť mu není ani o deset let víc než mě! Zírám na idola všech žen nad pětatřicet zubícího se vedle upoutávky k článku o ´stárnoucích mrzoutech, aneb návod k použití…´ Pěkně děkuju.

V tom článku v příloze novin jsem se teda nic zásadního, co už bych dávno nevěděla, nedočetla. Bohužel vyzněl dost v neprospěch mužů, ze kterých se údajně stávají nevrlí nepotřební starci, ale i žen, které nastoupí do role ´pečujících´ tyranek - to jsou teda vyhlídky. Ale to, co mě pálí nejvíce, tam taktně zamlčeli. V kolika letech asi tak se normální člověk produktivního věku stane protivnou ´bábou´ nebo ´dědkem´? Kdo o tom rozhoduje? Jsou snad na to nějaký tabulkový normy a předpisy?  Dá to vygooglit?

Časové zařazení do kategorie ´senior´ bych celkem ještě chápala. K té mám však věkově i pracovně zatraceně dost daleko, ale kam teda jako patřím, to mi není jasný.  V tramvaji mě ještě mlaďoši nepouštějí sednout, zato už jsem byla párkrát na veřejnosti oslovena: „kam čumíš, bábo“ nebo „ježiš, co ta baba zdržuje“. No tak pardón, tak jsem v obchodě plným lidí omylem do někoho drcla, ale na tý poště to jsem nezdržovala já, to ta mladá slečna za přepážkou, co nemohla spočítat drobný – takže bacha tohle oslovení si rozhodně ještě nezasloužím. A navíc jsem přece mladší než George Clooney!

Jenže jak jde čas, i já na sobě pomalu a jistě cítím stopy opotřebení. Jo holt záruční lhůta na tělesnou schránku a věčné mládí netrvá věčně. Některý lifestylový časopisy pro ženy sice vehementně tvrdí, že život začíná po padesátce, ale mám o tom jisté pochybnosti. Jo kdybych měla neomezený rozpočet na generální opravu, výměnu kapotáže, náhradní díly apod., tak by se snad o tom dalo uvažovat. Ale takhle na mne už za pár let budou mladší ročníky pohlížet jako na dosluhující ojetinu.

Zatím ale ještě světla svítí a stěrače stírají, i když tu a tam se přeci jen něco zadrhne. Příznaky stárnutí jsou velice nenápadný. Třeba když jdu s ´holkama´ (stejně starýma babama jako jsem já) posedět na dvojku vína, naše konverzace vypadá asi takto:

„Hele, pučte mi někdo brýle na ty malinký písmenka v jídelníčku“.

„Jo v pohodě, já už to zase naopak s brejlema nepřečtu.“

„A co ty tvoje klouby, už je to lepší?“

„Ále, stojí to za houby, hele vzpomínáte, jak jsme tenkrát…..?“

„No jo, takovýhle hlouposti se nezapomínaj, ale kam jsem dala včera ten nový kartáč na boty…“

„No asi do botníku, ne?“

„No nakonec byl v lednici…“

„Jó to znám, to já když…“

„Co jste předtím říkaly? Já už hůř slyším na levý ucho…“

Atd., atd.

Jestli si myslíte, že popisuji setkání osmdesátiletých stařenek, tak to jste na omylu. Všechny jsme ženy v nejlepším středním věku. Jenomže se témata našich hovorů v průběhu let změnila z prvních lásek, prvního zaměstnání, prvních krůčků dětí, první vážné manželské hádky, až na první zubní náhradu a první příznaky artrózy, sklerózy a jiných ´radostí´ stárnutí. Všechno je jednou poprvé…

„Nejvíc bolí první bolest, ale pak už to jde...", zpíval kdysi folkař Slávek Janoušek. Jo to už je taky skoro třicet let. To to letí.

Netuším, co budeme s ´babama´ řešit za dvacet let, teda jestli se ještě budeme scházet. Kdo ví, kam se bude náš život po záruční lhůtě ubírat. V lepším případě bych si to představovala asi tak jako ten rozhovor vitálních seniorek pokročilého věku, který jsem tuhle nechtěně vyslechla v parku:

„No a jak se pořád máš?“

„Ale tak normálně, akorát mě zlobí ten…. no….Skype…. tak mi tam vnuk bude muset něco přeinstalovat, abych si mohla občas poklábosit s Maruškou z Hradce…“

„A jak ta se má? Ještě pořád chodíte na ty výšlapy?“

„Ale jó, to víš, člověk se musí hýbat, zrovna příští víkend vyrážíme. A letos dostala Maruš od syna, představ si to, k šestaosmdesátinám seskok padákem …“

„A to se jí ten syn chce zbavit?“

„Ale né, loni jí koupil let balónem a byla z toho úplně nadšená, o ničem jiným skoro nemluvila…“

Tak tedy šťastný let a hladké přistání, pomyslela jsem si v duchu závistivě . A hlavně pevné zdraví. Co kdyby si náhodou Maruška chtěla příští rok zachytat v hokejový bráně?