K létu patří mayovky stejně jako borůvkový knedlíky, komáří štípance a spálený záda. Léňa si pohvizduje u nádobí „tatátá tátá tá, tá dá dá…“ a představuje si dva jezdce v kožeňácích cválající po prérii. Zkrátka letní evergreen…
To už zná takřka nazpaměť. Dneska večer dávaj´ Vinnetoua 1. díl, to jak se hlavní hrdinové setkají poprvé a pak se pokrevně sbratří, Léni oblíbenej, i když ho viděla už asi stopadesátkrát. Vždycky v něm najde něco novýho.
„Zavolej mne, až bude náčelník štípat sekerou tu kánoi“, ozve se z vedlejšího pokoje Kája.
„Jo jasně“, ujišťuje svého muže, dalšího nadšeného diváka dobrodružných filmů s Indiány. Mezitím vychutnává jak vždy pečlivě učesaný blonďák Old Shatterhand volá v horečkách „Jsme přátelé, přátelé…“. Ty vousy mu sluší mnohem víc než holá brada. Škoda že se pak oholil. Aspoň že Kája vyhověl jejímu přání a pěstuje na tváři mužné vousisko.
„Uuž“, volá po chvíli Léňa hlasitě. Tuhle scénu si Kája nenechá nikdy ujít. Zasedne k obrazovce hned po hlášce: „Tvoje loď bude děravá jako ústa staré ženy“.
„Taková krásná kéňa“, povzdychne si vždycky lítostivě starý vodák tělem i duší. „S tou by se sjížděla Sázava.“
„Sázavu mi ani nepřipomínej, pršelo nám celý týden a utopil jsi tam tenkrát ten nový foťák“, zavzpomíná pro změnu jeho žena.
„Hele, kdy tam bude ten trabant na skalách?“, zavrtí se nedočkavě v křesle Kája.
„Příští týden. Ty si to pořád pleteš, to nebyl trabant ale autobus a bylo to v Pokladu na Stříbrným jezeře“, upřesňuje Léňa zásadní neznalosti svého chotě. „Pamatuješ, jak jsme byli u Plitvických jezer, když to ještě byla Jugoslávie? Tak tam to točili.“
Jó to byly časy za hlubokýho svobodna, vzdychnul si znovu Kája. „Ale ta Nšo-či byla stejně kočka, co?“, provokuje jako vždy. „Teda já mám stejně radši tu Palomu, Bílou holubici od Šumících vod, jak hupsne do vodopádu jen tak…“, dodal lascivně.
„To dávaj´, zrovna když budeme na dovolený v Tatrách“, poznamená zlomyslně Léňa.
„Sakra!“, procedí mezi zuby Kája, „no nic, já si to pak nagooglím…“
„Co jsi to vlastně přivezl od vašich z chalupy?“ odvádí manželka jeho pozornost k jiným méně choulostivým tématům. Teď zrovna Lex Barker navrhuje Krásnému Dni, aby se pilně učila zvykům bledých tváří a prospěla tím svému kmenu. Pche, to je teda agitka! Kdyby ji radši popadl pěkně do náruče, dokud je čas, suchar jeden!
„A jó vidíš, já málem zapomněl. Mám tě pozdravovat. Naši mi zase nacpali nějaký ovoce, sušený houby a rybízový džemy. Jo a taky domácí pálenku z jablek. Klasika, znáš mýho tátu“.
„Ty houby rovnou vyhoď“, přikazuje manželka, „ať to nedopadne jako loni. Ale ten kalvádos bych si dala“.
„Rozkaz, náčelnice“, Kája vyloví ze špajzu láhev a nalije do sklenek čirou tekutinu.
„Tak na zdraví“, pozvedne Kája panáka, zatímco Old Shatterhand pozvedá k ústům umírající Nšo-či a dojatě praví: „I já ji miloval, nikdy nezapomenu…“
„Je to v suchu, dávaj´ to s tím původním barrandovským dabingem ze šedesátek“, oddechla si Léňa, když to pak Vladimír Ráž po třiceti letech předaboval pro komerční televizi, bylo znát, že už není nejmladší. Zrovna tahle scéna pak vyzněla tak trochu jako: „měl jsem vás rád, bděte…“.
„Tak na naše, ať to léto prožijeme bez úhony“, přiťukává Léňa panákem.
„Ježišmarja“, zakucká se vzápětí, „co to je za ohnivou vodu, to by zabilo i toho kiowskýho kojota Tanguu!“
