Odmaturovala bych vůbec z češtiny?

Písemky a didaktické testy z češtiny byly odeslány do Cermatu, češtináři stráví několik dní i nocí jejich opravami. Pocity maturantů jsou různé: úleva,panika, nervy v kýblu, klídek - mám to na háku, no co, když tak znovu v září.

Já jsem se nachomýtla u písemných maturit z mateřského jazyka jakožto zadavatel, neb nejsem češtinář (šťastná to žena blednou závistí někteří kolegové). Když jsem si prolistovala didaktický test, zatrnulo mi – u některých úloh bych se asi dost zapotila. Čtenářskou gramotnost bych snad ještě zvládla, ale hledání gramatických či stylistických chyb v textu, no nevím.

V písemné práci si měli studenti vybrat jedno z deseti zadání. Zde nabízím jen tak namátkou pro ilustraci některá z nich:

´Žena v zajetí doby´ - úvahový text o feminismu. Co asi tak o téhle problematice ví většina devatenáctiletých? Tak dál: ´Má veselá jitra´ - fejeton o každodenním boji pohodlnosti se zodpovědností. Pěkné téma, takové ze života, kupodivu nezaujalo žádného pisatele v ´mé´ třídě. ´Sen o lidské nesmrtelnosti´ - úvaha na základě citátu od Karla Čapka, Věc Makropulos (pokud si vzpomínám, za mého mládí to byly úvahy typu ´Jak lvové bijem o mříže´). Nevím kolik masochistů si vybralo referát ´Avantgardní literární směry´, zato zadání číslo 5: ´Jak jsem poznal vaši matku´ - otcovo vyprávění adresované dětem, jednoznačně vedlo.

Nu dobrá, to je výzva. Odmaturovala bych? Tak schválně, posuďte sami:

Milé děti,

chcete vědět, jak to všechno začalo? Vlastně to byla naprostá náhoda, tedy spíše nehoda. Dopravní. Vaše budoucí matka si spletla (žádné překvapení) hlavní a vedlejší silnici a málem ji smetl do příkopu motocyklista. Naštěstí to odneslo jen její kolo.

Já jsem v té nervy drásající příhodě nesehrál roli borce na motorce, ale servismana poněkud zdemolovaného kola. Na té holce mne zaujalo, jak rychle se oklepala z šoku a že si vůbec nepřipustila, jaký je postrach silnic.

V následujících letech tato žena vnesla do mého poklidného života chaos a zmatek. Je to fascinující a zároveň rozporuplná osobnost: dokáže s nadšením vyprávět, jaký je rozdíl mezi trochejem, jambem a daktylem (původně jsem si myslel, že mluví o prehistorických ptácích, až později jsem si dovtípil, že je řeč o poezii), ale dodnes si plete světové strany. Obhajuje se tím, že kdysi na pionýrském táboře vyhrála orientační běh (tedy pro upřesnění – byla v cíli jako první, ale jen díky tomu, že nesprávně určila azimut a nějakým nedopatřením doběhla do poslední mety před ostatními).

Už tenkrát se vyznačovala tím, že neměla ve věcech systém. Jediný řád, který uznává je způsob věšení vypraných ponožek na šňůru. Občas mě tím přivádí k šílenství! Jako by nebylo jedno, jestli ponožky přikolíčkovat za špičky (její teze) nebo ´po směru chůze´ (tak to vidím já). Když už je řeč o systému, naprosto nechápu, jak to že ona jediná z rodiny ví, kde mám letní a zimní košile, svetr od tchýně a kam ukládáme vánoční ozdoby – no přece do špajzu mezi kompoty a potápěcí potřeby, nebo tak nějak.

Když jsme se poznali, nepřikládala velký význam exaktním fyzikálním veličinám jako je délka, hmotnost či objem. Do plánku našeho budoucího bytu zakreslovala kusy nábytku jen tak přibližně a nahodile bez ohledu na měřítko. Když jsem to pak pracně přepočítával na kalkulačce, stejně to nevycházelo, takže jsem nechtě přistoupil na její nemetodický způsob: tohle sem, tamto do rohu. A vida, ono se to nějak poskládalo.

Zaměňování jednotek jako litr, mililitr nebo dekagram je v její rodině zřejmě dědičné. Tchýně i její dcera vaří ´tak nějak od oka´ a většinou si pochutnám. To když já se snažím prosadit v kuchyni alespoň trochu vědecký přístup, pečlivě odměřím a navážím požadované množství ingrediencí a striktně zachovávám technologický postup, dopadne to jako tuhle ty palačinky, co jste je pak tajně vyhodili do koše.

Díky vaší matce vím, k čemu je dobrá škrabka na brambory, že některé věci (trenýrky apod.) se prostě nežehlí, že její rajská se nedá srovnávat s tím rudým blivajzem ze školní jídelny, že pochopit její logiku je nad mé síly a že pokud nechci na rodinném výletě zabloudit, raději se spoléhám na mapu a ne na její ´osvědčené´ tábornické dovednosti (hledání lišejníků, přeměřování letokruhů, či jiné pitomosti).

Ptáte se, jak tehdy vypadala? No ´trochu´ štíhlejší než dnes (za eufemismus ´trochu´ si dosaďte dvouciferné číslo), ale o tom raději pomlčím, když se tak dívám do zrcadla sám na sebe. Byla tuším blond – to už si přesně nevybavuji, protože pak následovala celá škála odstínů od zrzavé, červené, hnědé až po černou. Jo a na prvním rande měla ten svůj typický nasupený výraz – přitom jsme se jasně domluvili, že budu stát u vchodu do galerie zvenčí a ne uvnitř!

Vždyť znáte svoji matku!

Tak to bychom měli.Ufff. Podotýkám, že dvě třetiny těch blábolů je naprostá fikce, ale kdo by to kontroloval. Hlavně abych uspěla u hodnocení. Ještěže už mám tu maturitu dávno za sebou. Jen doufám, že u čtenářů totálně nepropadnu!