„Měli to v akci“, zamumlala jsem na obhajobu své nezřízené hýřivosti, když se rodina podivovala, proč máme doma hned trojí balení něčeho, co sotva kdy koupím v jednoduchém provedení, nebo tak jednou za uherský rok…
Už ani nevím, co přesně to bylo, zřejmě něco naprosto ´nezbytného´ k životu (v ten neopakovatelný akční den) jako lasagne (které dělám tak jednou do roka), prášek proti vodnímu kameni (ten levný co je po pár dnech tvrdý jak šutr) či snad mega balení toaleťáku s mentolovou vůní (jako by snad nebylo jedno, jaké aroma člověk použije pro ten daný účel).
Naštěstí se mi to nestává tak často, ale i mne někdy doběhnou, lišky podšitý. Slovo ´AKCE´ totiž vyvolává v mozku mnoha zákazníků kýženou reakci: nakupují jak zběsilí, protože na tom přece výborně vydělají. Třeba když je na nějaký výrobek padesáti procentní sleva, tak ten druhý kus je prakticky zadarmo… A nebo ne?
Tuhle matematickou úvahu by mi doma asi nikdo nezbaštil, neb jsem pověstná tím, že při řešení slovních úloh učiva 6. třídy typu: Když Petr sní X jablek a Marie o dvě méně než Zdeněk, který slupnul dvakrát více než jeho kamarádi atd., atd..., jsem schopna popsat šest stran papíru složitými výpočty a nakonec se dobrat k překvapivému výsledku, že Petr snědl X jablek.
Takže když i já se občas utrhnu z řetězu při nějaké úžasné akční nabídce, snažím se zapůsobit na nechápající zbytek rodiny melodramaticky a psychologicky (hlavně ne příliš logicky): To by byla přece učiněná svatokrádež to nechat v obchodě, když je to k mání za takovou výhodnou cenu! Navíc tahle věc se vždycky hodí (nebo pro ni někdy v následujících pěti letech určitě najdeme uplatnění).
Nadšení z výhodné koupě bývá bohužel dosti prchavé, často se záhy doberu k poznání, že ten úžasný výrobek za ´úžasnou´ cenu je ve skutečnosti ´úžasný´ ležák, o který prozíravější zákazníci z nějakého (jak se ukáže, tak dost podstatného) důvodu nestáli. Takže já si připadám jak blbka důvěřivá a prodejce si mne ruce, že se konečně výrobku, byť se slevou, zbavil. To si pak vždycky vzpomenu na oblíbenou hlášku ze Šimka a Grossmanna: Nechci slevu zadarmo.
Jiný příklad jak ´oblbnout´ naivního zákazníka: reklama na oblečení zvolí působivá slůvka jako ´nadčasový´ model, tj. něco co mi zaručeně bude slušet jak ve dvaceti, tak v šedesáti, bez ohledu na to jak se mění moje postava, neřku-li móda. Sem s tím! Jsem přece ženská, která chce být šik.
Ještě ke všemu ta macecha příroda mi nenadělila krásnou a bujnou hřívu vlasů jakou mají ty modelky z reklamy. A nebo je to tím, že nepoužívám ten správný šampon? Hleďme, dokud si modelka myla hlavu nějakým levným šmejdem, vypadala zplihle a umolousaně jako nějaká brigádnice v uhelných skladech. Ale když použila šampon značky ….., hned se její porost hlavy rozzářil a zhoustnul, takže na ní všichni chlapi můžou oči nechat. Hm, to stojí za úvahu…
I ten kdo příliš nedbá na krásu svého vzhledu a ošacení, může být trendy. Tedy pokud se láduje jídlem a nalévá pitím, které mu naservírují reklamní spoty. Upoutávky na poživatiny kalkulují s tím, že spotřebitel nepotřebuje slyšet, kolik cukru, nasycených tuků a umělých barviv ten který trendy produkt obsahuje (a tudíž je v zásadě nezdravý), ale že po jeho požití se člověk odváže, bude ´cool´ a ještě se při tom pobaví. A koneckonců, kam se takový pracně uklohněný domácí pokrm hrabe na ´poctivou´ polévku z prášku? Šup s ní do košíku!
Co taky zaručeně na mnohé nakupující zabírá, je vědomí, že si kupují něco z ´limitované edice´, takže se stávají šťastnými majiteli něčeho, co hned tak někdo jiný nemá. Heč! Trošku mi to asociuje doby, kdy prodavači schovávali pro své ´lepší´zákazníky tzv. ´podpultovky´, které pochopitelně nebyly hned tak k sehnání a znamenaly jistou exkluzivitu. Kdo je ukořistil (ať už náhodně nebo z protekce), byl hoden obdivu a závisti svých známých.
A co děti?
Kromě toho, že si nemají v krámě kde hrát, jsou snadným terčem obchodníků, kteří vědí jak se vetřít do jejich dušičky. S námi dospěláky je to občas těžké, když jednou skočíme na špek a spálíme se, dáme si možná příště větší pozor. Ale co takové nevinné dítě, které je samozřejmě mnohem snadněji ovlivnitelné.
Tuhle jsem viděla v obchodě poněkud nadmíru rozrušené (no spíše hysterické) dítko kolem pěti či šesti let, které psychickým nátlakem nutilo svého rodiče k nákupu jakési předražené hračky. Mezi neutichajícími vzlyky ze sebe vydávalo zvuky: ale…já…chci… škyt… zažít… škyt… báječné….škytbružství…. s kamarády… Z čehož evidentně vyplynulo, že nechce-li milující matka či otec držet svou ratolest v sociální izolaci a tím ji znemožnit na následujících dvacet let (případně mu způsobit celoživotní trauma), tak tu novou hračku prostě MUSÍ koupit!
Jo svět byznysu rozhodně není žádná selanka.
A dost! Přece se nenechám takhle manipulovat! Když vstupuji do obchodu, vždy si svatosvatě umiňuji, že nakoupím jen to, co je napsané na nákupním lístku. V peněžence mám určitý obnos a ten překročím tak maximálně o deset korun.
Haha. Dobré předsevzetí.
Jenže pak vidím mlíko, jogurty, banány, sprchový gel…. nebo bůhvíco ještě v AKCI, hned se mi spustí Pavlovovy podmíněné reflexy. Cože, je to jenom za …. korun? No co se dá dělat, rodina přece nemůže strádat, řeknu si uvědoměle. Když je to dnes tak levný, no nekup to!
