"Brad Pitt, Antonio Banderas nebo Orlando Bloom?"
"Cože? Co?" zareagovala Helena vyjeveně, když na ni kolegyně vypálila od boku tuhle otázku. Byla právě myšlenkami někde úplně jinde - totiž u moře: nekonečně modrý obzor, vlny jemně šplouchají o přístavní molo, rackové se hlasitě hádají o svou kořist. Písek, oblázky, drobné škeble a slaná voda.
"No, se kterým by sis dala říct'?" přerušuje její snění kolegyně Simona.
" Jo ahá, asi s žádným. Ti první dva jsou na mě už moc staří. A ten třetí libovej hezounek je zase pro změnu zajoch. A navíc jsem přece vdaná", ohradila se Helena.
"No a co? To nemůžeš mít trochu fantazie?" protočí Simona zklamaně panenky.
Jo tak fantazii tu mám, pomyslela si Helena. Právě teď mi pracuje na plné obrátky. Za dva měsíce totiž jedou na dovolenou k moři. Moře. MOŘE! Radovala se jako malé dítě. Konečně se k němu zase jednou podívá. KONEČNĚ! O dvě hodiny později se celá nadšená vracela domů z práce, v kabelce si nesla jako posvátnou relikvii čtyři cestovní poukazy na týdenní zájezd do Chorvatska. Naposledy byla na dovolené v cizině ještě za hlubokého svobodna před více než deseti lety.
Tenkrát jela se svým budoucím manželem a několika kamarády do Jastrzebiej Góry v Polsku. Malé přímořské letovisko na severu. Penzión s vlastním vařením za přijatelnou cenu - no, vzhledem k tomu, že ho majitel ještě tak trochu dostavoval: chybělo celé poslední patro, kus střechy a terasa. Jinak okolí bylo malebné a místní lidé milí a přátelští. Ale to moře - brrrr. Šíleně ledové! A ten věčný vítr - pokud se člověk vypravil na pláž bez rákosové zástěny proti větru, byl okamžitě zavátý pískem. Zapomeňte na romantický piknik na pláži.
To vyzkoušeli jen jednou a pak se celý týden nemohla zbavit pocitu, že v každém soustu jídla křupe písek. To ješte byla mladá, zamilovaná a blbá. Nikdy více! Letos poprvé po mnoha letech manžela přemluvila, aby jeli s celou rodinou k pořádnému moři a s kompletně dostavěným ubytováním. Letos poprvé se jí to podařilo. I kapka kámen proráží. Umlátila ho argumenty: děti potřebují mořský vzduch, je to dobrý na bronchitidy a na ekzémy, všichni si musíme odpočinout, u Mácháče to není ono, všichni jezdí k moři tak proč ne my, atd. atd. Nakonec, světe div se, řekl ano. On odpůrce moře, písku, slunce a všeho co s tím souvisí. A teď už si to nemůže rozmyslet, zájezd je zaplacený. Jede se na Jadran!
Zahájila horečné přípravy a shánění všeho potřebného, k čemuž Helenin manžel zaujal postoj ironického komentátora a jízlivého kritika. Prý na co jsou všechny ty blbosti jako slunečník, lehátka, sluneční brýle s UV filtrem (celý život používal ty z tržnice za pár korun), krémy s faktorem 50, krémy po opalování s keratinem, krémy na spáleniny s panthenolem, krémy proti vráskám, trička s výstřihem, trička bez výstřihu, plážové šaty, plážové boty, boty do vody....... a k tomu všemu ty její nové plavky - nehodlá v nich snad, proboha, chodit na veřejnost?
No pravda, koupila si velikost, jakou měla naposled, než se narodily děti. Má dva měsíce na to, aby zhubla nějakých deset kilo. Ale ona to dokáže! Už kvůli těm plavkám (účtenku pro jistotu před manželem schovala). Ode dneška konec sladkostí a dojídání dětských svačin. Na místo bílého pečiva syrovou mrkev, a když ji náhodou bude honit mlsná na čokoládu, sáhne po ovoci. A bude chodit s kamarádkou alespoň dvakrát týdně cvičit.
Po měsíci útrap dosáhla jen nepatrného úspěchu - tři kila dole, no to je zatím nic moc. Možná by měla omezit i ovoce, je v něm příliš cukru. Au! Co to bylo? Vyjekla bolestí, když se zakousla do poslední sušené švestky. Úplně vzadu nahoře ucítila, jak se jí ulomil kus zubu. Zatracená pecka! To se musí stát zrovna teď před dovolenou. Navíc u své zubařky nebyla už léta letoucí, takže jí takhle nahonem neobjedná. Můžete s tím jíst? Tak to není nic akutního. Měla byste chodit na preventivní prohlídky častěji, odpálkovala ji sarkasticky nepříjemná sestra. Nejbližší volný termín máme až v září.
Krucifix, do háje, do pr.......! Musí se přeptat známých, jestli neznají nějakého milého, vlídného, vstřícného a pokud možno bezbolestného zubaře. Naštěstí její nepostradatelná světaznalá kolegyně Simona přemluvila svého "úúúžasného" dentistu, aby Helenu hned příští týden přijal ve své ordinaci. Do telefonu mu naléhavě zdůraznila: Mimořádná situace. Opravdu to spěchá. Ano? Ve středu v pět? Skvělé!
Opravdu je tak "úúúžasný", jak tvrdí kolegyně? Helena s obavami zírala na jeho vizitku: MUDr. Elmar Králík. Jak se někdo může jmenovat takhle... No nic, za to vlastně můžou jeho rodiče. Au, ten zub tak pekelně bolí! Elmar, Emanuel nebo Ernesto - vždy't je to jedno, hlavně když jí zbaví toho strašného utrpení.
Doufám, že z téhle ordinace vyjdu živá, říkala si Helena vyděšeně, když s oteklou tváří vcházela do dveří. Milá sympatická sestra ji usadila do mučícího zubařského křesla. Vysoký tmavovlasý doktor k ní stál zády zabraný do přerovnávání instrumentů. Hm, tak tohle je MUDr. Králík, povzdechla si v duchu.
"Tak co pro vás mohu udělat?" zeptal se melodickým basem, který jí vyrazil dech. A hned následovala další rána: Otočil se k ní tváří v tvář - obličej jak vystřižený z nějaké romantické kolumbijské telenovely! Už je mi jasné, proč se jmenuje Elmar. Kdepak Karel nebo Josef, či jiné banální jméno! Elmar!
"Aha, už to vidím, hned se na to vrhneme", pokračoval tím svým podmanivým sexy hlasem. A s těmi slovy se na to vrhnul, totiž na její dutinu ústní. Ještěže si nasadil roušku, pomyslela si s Helena. Bylo by poněkud kruté dívat se do té pohledné tváře, zatímco se brutálně zmocnil její sedmičky vlevo nahoře.
"Budete chtít umrtvit?"
Cože? Jak se mohl takhle ptát? Není už snad dost 'mrtvá'? Ještě ke všemu ji hypnotizují ty jeho tmavé oči, ještě chvíli a ztratí hlavu případně vědomí. Z posledních sil však ještě stihla hlesnout: "Ano".
Trvalo to snad celou věčnost. Ani nemyslet, co všechno s ní prováděl. Necítila fyzickou bolest, ale stejně měla pocit, že se celé její tělo tříští na tisíce kousků. A pak - úleva. Je po všem. Žije. Bylo to takové..... dech beroucí.
"Ten absces by měl do tří dnů polevit", sděluje jí tím svým neodolatelným hlasem. " Předepíšu vám léky na zmírnění bolesti. Kdyby něco, volejte kdykoliv. Každopádně si musíme domluvit kontrolu."
Heleno v klidu. Dýchej z hluboka. Moc se díváš na telenovely. Přece nečekáš, že tě pozve na rande. Je to jenom úžasně hezký zubař a ty jseš vdaná ženská s dětmi, za čtrnáct dní jedeš k moři na dovolenou se svým manželem - hm, to nezní až tak romanticky, ale vrať se rychle na planetu Zemi.
"Můhu pchijít kdy che to hodí vám, pane dochtohe" zahuhlala Helena.
Doktor Elmar si sundal roušku a napřáhnul k ní pravici: "Tak se uvidíme příští středu zase kolem páté. Hezký den. Nashledanou." Pevný stisk. Zářivý úsměv. Pronikavý pohled do očí. Heleně se trochu podlomila kolena.
"Raději si ještě na chvíli sedněte v čekárně, po té injekci můžete být trochu zmatená", poradila jí sestřička.
To nebude jenom po té injekci, to ví určitě moc dobře. Ta se má, tahle sestřička. Jaké to asi je vidět se s NÍM každý den? Helena se na ní podívala závistivě.
"Tak už víš, proč je "úúúžasný", ten pan doktor Elmar?" dotírá na ní druhý den kolegyně. "Tak co bylo?" dodala škádlivě.
"No, coby. Plomba stoličky vlevo nahoře", řekla pokud možno co nejlhostejněji Helena.
"Nic víc?"
"Nic víc." To víš že jo, požádal mě o ruku a pozítří letíme do Vegas, pomyslela si sarkasticky. Teď se musím soustředit jen na to podstatné: Práce. Rodina. Dovolená. Za dva týdny.... No jo, ježišmarjá, už za dva týdny! A já ještě nemám vůbec nic nachystáno!
O dva týdny později:
Vedro k zalknutí. Na pláži hlava na hlavě. Moře plné koupajících se a pokřikujicích lidí. Kdyby alespoň ti rackové tak protivně neskřehotali. Helena leží na dece pod slunečníkem. V částečném bezvědomí vnímá směsici zvuků kolem sebe. Teda koho to napadlo jet k moři. Fuj to je vedro, proč radši nejeli k Mácháči nebo rovnou k Severnímu moři? Tady se člověk uvaří.
Hlasy se ozývají odkudsi z veliké dálky. Nekonečně modrý obzor. Helena jde po vyhřátém písku vstříc jemně šplouchajícím vlnám. Vedle ní mužně kráčí svalnatý opálený Elmar. Usmívají se na sebe....
"Proč nejdeš do vody? Nemáš úpal?" uslyšela hlas, který bohužel nepatřil Elmarovi "a čemu se tak přihlouple zubíš?" manžel na ni vrhnul soustrastný pohled.
"Ále to nic. Jenom jsem si na něco vzpomněla", odsekla nevrle.
Vůbec nic. To bude tím sluníčkem. Už blouzní. Zdála se jí nějaká pitomá telenovela.
Nic víc.
