Nevidím zlo, neslyším zlo

Ze všech stran slyším o tom případu zasvěcené komentáře: KDO by měl odstoupit, CO se má ve školství, na ministerstvu, nebo kde, dělat a ČÍ hlavy by měly padat. Nějak mi ale v těch debatách chybí uspokojivá odpověď na otázku PROČ?

Proč ta situace vůbec nastala a proč zašla takhle daleko? Proč ta škola bagatelizovala bezohledné potupné nahrávky? Proč šikanovaná paní učitelka nepožádala nikoho o pomoc? A pokud tak učinila, proč ji nikdo neposlouchal? Proč si ředitel školy myslí, že za tuto tragédii nenese vůbec žádnou odpovědnost a že by měl setrvat ve funkci? Proč se nejspíše po pár týdnech či měsících na celou věc takzvaně ´zapomene´, maximálně mávneme rukou: to víte, takhle to ve školství chodí?

Ano bohužel chodí. Někdy a naštěstí jen někde. Tak co tam ti neschopní učitelé ksakru dělají? Řeknou si lidé s nulovou znalostí daného prostředí, kteří mají největší potřebu udílet druhým rady. Znáte je, jsou všude mezi námi, takoví ti Všeználkové zkřížení s Ferdou Mravencem, kteří všechno ví, všemu rozumí a ovládají práce všeho druhu.

V tomto bodě bych se ráda zastala učitelské profese, která mimochodem živí i mne. Učitelé se stejně jako jacíkoliv jiní jedinci z masa a kostí dělí na vynikající, schopné, moudré, nekonvenční, pošetilé, nudné, průměrné….. (dosaďte si do této škály nekonečné množství dalších přívlastků) až po, je to smutné ale je to tak, ty méně schopné, bezradné, snadno zranitelné (a někdy i beztrestně zraňované).

Stejně jako dělník v továrně může vyrobit vadnou součástku, která způsobí poruchu přístroje v horším případě s fatálními následky, tak i v jiných povoláních občas selže lidský faktor a o tom, co se děje pak, se dozvídáme z tragických statistik a černých kronik.

Jenomže chod továrny nestojí a nepadá na jednom špatně vyrobeném šroubku Pepíka Mamlase, který svou práci odfláknul. Ani školství není domeček z karet, co se zbortí, když zafouká vítr. I ve školství platí stovky a stovky směrnic, vyhlášek a nařízení. Mimo jiné o ochraně zdraví, bezpečnosti práce, prevence asociálních jevů apod. V tomto systému je poměrně obtížné ´nevšimnout´ si, že se děje něco nežádoucího.

Učitelství je zařazeno do kategorie rizikových profesí, proto musí pedagogové do padesáti let povinně absolvovat každé čtyři roky preventivní prohlídku zdravotní způsobilosti, jejich kolegové nad padesát let se musí nechat vyšetřit dokonce každé dva roky. A při změně místa výuky, nový zaměstnanec automaticky předkládá razítko ze vstupní prohlídky. Pokud jsem se správně dočetla v médiích, paní učitelka oné střední školy zde nastoupila loni ve druhém pololetí a bylo jí nad padesát. Požadoval od ní nový zaměstnavatel náležité papíry? Byl její zdravotní stav před rokem zcela v pořádku? Zeptal se jí někdo, proč skončila na svém předchozím působišti uprostřed školního roku? Důvody koneckonců mohly být zcela prozaické – třeba kratší dojíždění z domova. Co já vím? Nechci zavdat důvod ke zbytečným spekulacím.

Jen mi není úplně jasné, jak by mohl tímto sítem propadnout tak závažný fakt, že někdo trpí nervovými (či jak média uvedla, neurologickými) problémy, pokud byly dodrženy všechny zákonem dané náležitosti? Psychický problém, pokud člověk neprožije nějaké závažné trauma, stěží vznikne ze dne na den. Těžko se dá zamaskovat a zejména ve školství je těžké o něm (byť třeba jen šeptandou) nemluvit. Na každé řádně fungující škole existuje preventivní program, nejen pro studenty, ale i pedagogy, výchovné poradenství a školní psycholog (často působící externě).

Předpokládejme také, že někteří z rodičů se i ve 21. století svých potomků občas zeptají: Tak jak bylo ve škole? Takže tímto informačním kanálem lze poměrně snadno zjistit, že se ve třídě X nebo s kantorem Y děje něco nestandardního. Také se domnívám, že funkci třídního učitele nezastává osoba nevidící a neslyšící, která by neměla nejmenší tušení o dění ve své třídě.

Jak je tedy možné o něčem několik měsíců vědět a vůbec nic nedělat? Dost možná, že školní inspekce na dané škole žádné zásadní nedostatky neshledala. Většinou se zajímají o plnění vzdělávacího plánu, správně vyplněnou pedagogickou dokumentaci, dodržování hygienických norem a hospodaření školy. A to jsou jim úplně šumafuk nějaké etické normy? Neptají se na klima školy, pedagogického sboru, preventivní školení zaměstnanců proti šikaně a syndromu vyhoření? Tak to vážně nevím, nejsem školní inspektor.

Ponechám stranou úvahy o tom, proč se šikana děje. To by bylo povídání na několik dalších stránek a přenechám ho raději odborníkům (doporučuji velice výstižný článek o školní šikaně nedávno napsaný PhDr. Davidem Čápem v MF Dnes). Snažím se problém pochopit z naprosto laické lidské stránky.

Dokážu si představit, jaký typ lidí se obvykle stává terčem šikany. Ať už se to týká dětí nebo dospělých, vždy jde o slabší citlivé jedince, kteří jsou pro šikanující snadnou obětí. Šikanující by nemrhal svou energií u někoho, kdo je psychicky silnější než on, tudíž je v převaze a bez problémů ho odpálkuje. Šikanující rád útočí na slabá místa těch, kteří je evidentně mají.

Nedokážu si ale představit, že by se v nějakém (funkčním) pedagogickém sboru o přestávkách či ve sborovně neřešily problémy se studenty respektive problémy kolegů. Situaci kdy někdo na něco upozorní (mám na mysli opravdu nechutné video nahrávky, kde je kantorka nepřijatelným způsobem ponižována) a nic se následně neděje, nejsem ochotna pochopit. Je přece zcela jasné, že nejde o studentskou ´recesi´. Také nelze vinit paní učitelku, že si za to mohla sama, protože byla taková, jaká byla. To je poněkud absurdní. Ani na vteřinu se mi nechce věřit tomu, že se s násilníky ´usmířila´ - to jsou jen kecy, kterými si chce někdo uchlácholit špatné svědomí.

Vinu vidím v přístupu jejích kolegů, kteří určitě mohli tragédii zabránit (tragédií zde myslím to, jak daleko může zajít chování některých dospívajících studentů, aniž by byli řádně potrestáni, o bezprostřední příčinné souvislosti s úmrtím pedagožky nemám dost informací). Mohli a měli si povšimnout, že kolegyně má problémy a bylo jejich povinností (i kdyby s tím zmíněná kantorka nesouhlasila) tyto skutečnosti minimálně řešit v té konkrétní třídě. Mohli týrané učitelce poskytnout alespoň nějakou podporu. Takové lhostejné chování považuji za naprosto nekolegiální. Tvrzení zástupkyně ředitele v dokumentu ČT, která se ´upřímně´ podivuje nad tím, proč jí paní L. nic neřekla, o tom že si prý nikdo ničeho nepovšimnul, mne jaksi nedojímá. Spíše naopak.

Největší vinu však vidím v netečnosti samotného ředitele školy. Manažer firmy, který není schopen vidět, slyšet a hlavně řešit problémy kolem sebe, dost dobře nemůže být manažerem. Argumenty, že by vznikl nebezpečný precedens pro kdejakého spratka, jak se zbavit nepohodlného ředitele, opravdu neberu vážně. Kdo byl terorizovanou obětí? Pan ředitel snad? Z těchto a mnoha jiných důvodů jsem jednou z těch, kdo podepsali petici za jeho odstoupení.

Doufám, že veřejnost dá tímto dostatečně najevo, že nevidět zlo a neslyšet zlo je v civilizované společnosti zcela nepřijatelné.