Never more!

Věnováno Edgaru Allanovi Poeovi: Onoho večera, slába a znavena s hlavou těžkou jako kámen jsem byla ponořena do obvyklých domácích prací. Náhle mne v té temné chvíli probere zvonek u dveří.

"Ejhle, kdo to přišel po setmění? Nečekán a nezván!" láteřím si sama pro sebe.

Otevřu a za dveřmi stojí neznámý člověk v elegantním černém obleku. Usmívá se od ucha k uchu a toto praví: "Přišel jsem vás zachránit".

Aha, pomyslím si. Jak ví onen dobrodinec, že jsem v nouzi? Prádelní koš přetéká věcmi na žehlení, neumyté nádobí se vrší v kuchyni. A já nestíhám ani péct vánoční cukroví! Přišel mi snad onen záhadný cizinec pomoci? Jakoby mi četl myšlenky: "Vím, že je váš život těžký, ale já vám nabízím řešení". Nadzvedne klopu kabátu jako velké černé křídlo a z náprsní kapsy vytahuje letáček.

Už jsem doma. Tento černý ´posel z nebes´není hodinový manžel, ale přišel mi nabídnout věčnou spásu a mír v duši. Pěkně děkuji, ať jsem raději zatracena a bídně zhynu pod lavinou špinavého prádla a nádobí, než přijmout jeho nabídku. Leč slušné vychování mi brání vypoklonkovat havranního muže nelichotivými slovy z našeho prahu. Vrhnu na něj svůj nejzářivější úsměv a odpovím mu ve verších (aby nepřišel zkrátka):

"Odpusťte mi, drahý pane, přišel jste tak nečekaně. Ač mi nabízíte spásu, mám teď zrovna málo času. Snad o dům dále zakusíte štěstí (tedy pokud nedají vám pěstí)" pronesu k němu s patosem a zabouchnu mu před nosem.

O pár dní později, když zrovna vařím hladové rodině večeři, někdo opět zvoní u dveří. To bude asi sousedka - minule chtěla kilo mouky, potřebuje tentokrát trochu soli? Nikoliv. Solit budu já! Domovní důvěrník nese vyúčtování elektřiny a plynu. Teď bych potřebovala naději a spásu.

Mé přání je vyslyšeno, dříve než si pomyslím. Už zase někdo zvoní. Jen ne další poplatky! Otevírám skepticky dveře. V temné chodbě stojí dvě tajemné postavy. Chtějí snad samozvaní spasitelé využít přesily a donutit mne k záchraně světa, ať se mi to líbí nebo ne?

Ve tmě se zaleskne cosi stříbrného. Jímá mne děs a nevěřícně pozoruji to strašné dění. Ticho do výšky se klene, ticho jako olověné, jenom slůvkem porušené: "Pani, kupte si sadu revolučniho nádobi. Je to ve slévě, to se vam vypláti".

Jsem stíhána tíživou sudbou, ztratily barvu mé líce. Zamumlám cosi sprostého a dodám: Ne už nikdy, nikdy více!

(poznámka: v textu jsou použity úryvky z básně Havran od E.A. Poea)