Nechoď do práce v pyžamu!

Už je to tři týdny, co jsem nevystrčila paty z domu kromě nutných pochůzek či krátkých špacírů. Do práce ale musím denně tak jako tak. Rozdíl je ten, že místo nažehlené blůzy si vezmu tepláky, triko, někdy i pyžamo a s mejkapem...

...se fakt nezdržuju, natož s důkladnou úpravou účesu - zkrátka si udělám domácí culík a šup, jde se do práce!

Tak nějak totiž vypadá můj momentální nucený houmoffis. Pro někoho běžná věc, ale v mém případě pole neorané. Né, že bych nebyla zvyklá pracovat doma. O přípravách na vyučování do pozdních večerních hodin za běžného (ne nouzového) stavu bych mohla vyprávět, kdyby to snad někoho zajímalo.

Teď je ale situace radikálně jiná. Mou práci neřídí školní zvonění, ale pípnutí mobilu, které mi oznamuje, že už mi zase přišel nový mail a někdo po mně něco chce, pokud možno ihned. Emailovou schránku už se bojím otevírat, protože studenti momentálně nemají nic lepšího na práci, než mi zadané úkoly, o kterých jsem si myslela, že je to tak akorát (pohodovým tempem) na týden dopředu, posílat po dvou dnů. A to se ještě já pitomec mořím s pracovními listy, které pak musím pracně opravovat. Takže jsem opět v práci do pozdních večerních hodin.

Chce to nějaký systém, namítnete moudře. Dobrá, zapracuju na tom. Dcery mi poradily udělat si tzv. "tudů" seznam (rozumějte "to do list"), kde si budu zapisovat raději méně úkolů, abych to všechno zvládla.

No ano, idea je to pěkná. Tak tedy takhle nějak by to mohlo vypadat:

Den první: budíček v 6.30 (jsem ranní ptáče, takže neva)
                 snídaně, nezbytné ranní úkony, převléknout se do domácího úboru
                 otevřít maily, odpovědět jen na ty nejnutnější (to jsou v podstatě všechny kromě nevyžádané reklamy, která neskončila ve spamu)
                 vymyslet úkoly pro dvě třídy, opravit předešlé úkoly alespoň jedné třídy....

  A máme tu večer a cítím se zpráskaná jak pes...

Den pátý: budíček ........... ranní úkony (to samé)
                zůstat v pyžamu až do oběda (no a co?)
                maily, přípravy, kontrola úkolů...
                dlouhá obědová pauza
                ještě chvilku prosím!!
                kratší zdravotní procházka - s rouškou samozřejmě
                odpolední maily, kontrola úkolů, příprava materiálů...

A máme tu zase večer, rodina se dožaduje, kdy bude večeře, sorry, ale ještě musím opravit a odeslat asi deset prací, když už jsem v tom... Máš večeři v troubě, je mi suše sděleno, ohřej si jí, až budeš mít čas.... Cože? To už je devět večer?

Den desátý: budíček atd. atd.
                    naučit se pracovat na Google disku
                    zefektivnit práci
                    nezadávat úkoly tak, abych je musela pracně opravovat
                    poslat klíč k úlohám studentům                   
                    krucipísek, jak se zakládá Google Classroom?
                    zavolat kolegovi a požádat o stručné počítačové školení

Uff, a máme tu zase pozdní večer, jsem totálně vyčerpaná a frustrovaná. Podívám se na sto devadesátý třetí díl jakéhosi seriálu, jehož předchozích sto devadesát dva dílů mi uniklo, tudíž se poněkud ztrácím v ději.

Den dvanáctý: budíček.... oběd (více méně to samé co předtím - vzít si čisté pyžamo!)

Ze školy přichází pokyn, že máme začít používat online videokonference, orosím se. Už umím vytvořit na Googlu prezentaci, dokument, sdílet dokument, stáhnout audio nahrávky k učebnicím..., natáhnout obrázky do alba..., a teď tohle...
                      zavolat kolegovi (ten už mě asi zabije) a vyzkoušet si nanečisto tu videokonferenci

Online školení k získání nových počítačových dovedností vypadá ve zkrácené verzi asi takhle:

ON: Musíš kliknout na tu ikonku...
JÁ: Kde?
ON: Vpravo nahoře, vidíš ji? Jak to, že jsi mi zmizela z obrazovky? Musíš se připojit...
JÁ: Kde je ten odkaz, jak jsi říkal asi před půl hodinou? Takový to ÍPÉ nebo co...
ON: Myslíš ÍDÉ? To tam máš celou dobu v adresový liště, jinak bychom se ani neslyšeli... a zapni si ksakru tu kameru...
JÁ:  Co je to adresová lišta, takový to hranatý nahoře?
ON (vyčerpaně): Jooo....

Atakdále. Atakdále.

Na svou první videokonferenci se studenty se lehce nalíčím, pěkně se učešu, vezmu si to pruhované tričko a tepláky (dole mne kamera přece nezabírá). Moje online one-woman-show proběhne metodou pokus-omyl. Ještě že jsou studenti techničtěji vybavenější než já a polopaticky mi vysvětlí, jak sdílet dokumenty na obrazovce - přísahala bych, že jsem na tu šipku klikla! Jo a další nový poznatek, přikázat účastníkům konference, aby si vypnuli mikrofony, pokud nejsou tázáni. Všechno to šustění, srkání čaje, chichotání a jiné nedefinovatelné zvuky dost ruší...

Den patnáctý: máme první videoporadu, zjišťuji, že jsem na tom plus mínus podobě jako většina kolegů - nikdo nejsme dokonalý a učíme se zvládat novou situaci za pochodu. Já se naštěstí na rozdíl od mladších kolegů nemusím doma starat o malé děti. To spíš ony (dospělé dcery) se občas starají o mne: napečou, navaří... teď je to zrovna nějak chytlo.

Den dvacátý: vono to nějak půjde. Hlavně se z toho nezbláznit, jsem jenom člověk. Ne nestěžuji si, nezachraňuji životy jiných jako zdravotníci, lékárníci, hasiči nebo sociální pracovníci atd. (Díky, díky, patří vám velikánské díky a klobouk dolů!). Já se pouze snažím udržovat v chodu rodinu, být na blízku svým rodičům-seniorům a hlavně zkoordinovat sama sebe.

Můj TO DO list na dny následující:
                   nechoď do práce v pyžamu (!)
                   povídej si občas (nejen u oběda a večeře) s rodinou
                   nevyšiluj
                   nepracuj o víkendu (aspoň v neděli večer vyřídím maily, škemrám)
                   keep calm and carry on...

A jak jste na tom vy?

Tak zas někdy příště. :))

Jestli si myslíte, že takovéhle kousky provádím běžně, tak to ani omylem. Byla to moje životní premiéra.