"Tak jsem to udělal", oznámil své ženě. Opřel lopatu o zeď. Utřel si ruce zamazané od hlíny do kalhot. Dlaně měl samý mozol od těžké práce. Rozepnul si košili u krku, nesnesitelně ho škrtila a zarývala se mu do zátylku. Dusný vzduch by se dal krájet. Jeho vrásčité čelo se lesklo potem, slaný čůrek mu pomalu stékal po jeho skráních prokvetlých šedí. V očích měl zatvrzelý výraz. "Zasloužil si to, zmetek jeden."
Její rysy ztuhly, kávová lžička jakoby zamrzla uprostřed cesty od šálku k jejím ústům. Na její špičce zůstala viset kapka kapučína, která se nezadržitelně řítila volným pádem dolů na stůl. Vpila se do ubrusu. Zůstal po ní hnědý flek na červeno bílé šachovnici. Žena v úžasu zdvihla obočí, nadechla se a vyřkla tu tíživou otázku:
"Kde jsi ho....?" Polkla konec věty a vrhla nechápavý pohled na manžela. Takhle ho neznala, kde se to v něm vzalo? Vždyť by ani mouše neublížil. Muž - intelektuál. Obdivovala jeho moudrost a důvtip. Logické uvažování, věcné argumenty, rozvahu s jakou řešil i zapeklité problémy. Tohle by do něj nikdy neřekla. Bylo to takové brutální....
"Až vzadu na zahradě, tam u toho ořechu", mávnul rukou kamsi za sebe. Snažil se vypadat lhostejně, ale ji neobelstí, zná ho až příliš dlouho. Z výrazu jeho tváře se dala vyčíst spíše rezignace.
"Cože, proč zrovna tam? To je přece jen pár kroků od sousedů! Co když...?" zvolala poplašeně.
"Měl jsem to udělat už dávno, sousedi by se mnou určitě souhlasili", namítnul. "Jsem si jistý, že nikomu chybět nebude", dodal zlověstně. "Kdybych to neudělal já, vzal by to do rukou někdo jiný..."
"Ale copak to nešlo vyřešit nějak ´humánněji´? Existují přece i jiné způsoby....", úpěnlivě se snažila ospravedlnit jeho čin, ale její svědomí se tomu bránilo. Tohle přece byla ta krajní možnost, proč nezvážili i jinou alternativu?
"Je po všem, bude to tak lepší, zašlo to až příliš daleko", řekl jí věcně. "Už to nelze vzít zpátky. Přece bys ho nelitovala."
Mlčela. Došla jí slova. Kapučíno v šálku dávno vystydlo. Stejně už na ně nemá chuť. Rozhlédla se po zahradě. Její zrak spočinul na skalce. Byla to manželova pýcha. Co dřiny do ní vložil - nanosit těžké kameny, vykopat tuhé a nepoddajné drny trávy, vymítit tvrdošíjný plevel. Hodiny těžké práce, na kterou nebyl zvyklý. Bolavá záda, pot a mozoly. Ale k čemu všechna ta námaha?
Zachytil pohled své ženy. Snažil se pochopit její pocity. Až příliš si to brala. Nechtěl ji ranit, ale co mohl dělat. Zadíval se stejným směrem jako ona. Zabolelo ho u srdce. Všechno přišlo vniveč. Kdyby nebylo toho zatracenýho....! Dostal, co mu patří! Zase se všechno vrátí do normálního stavu. Časem, snad...
"Nazdar docente!" Uslyšel za zády bodrý hlas souseda. "Tak jak?"
Beze slov mu pokynul rukou na pozdrav. Musí jít uklidit tu vražednou zbraň, nechce, aby ji měla stále na očích. Zase ten vyčítavý pohled. Kdo ví, jestli mu někdy dokáže odpustit.
Docent Břetislav Holoubek stál bezradně vedle své skalky s lopatou v ruce - jako tragická figura z antického dramatu.
"Vypadáš, jako bys potřeboval něco tvrdšího", nadhodil chápavě soused "mám doma demižon domácí pálenky".
"Dal bych si panáka", připustil Břetislav. "Miláčku, vrátím se brzy", obrátil se ke své manželce Květě.
Po několika sklenkách se mu rozvázal jazyk: "Tak jsem ho vyřídil, Karle. Šlo to raz dva. Rychle a efektně. Vlastně to nebylo až tak těžké... Až na to, že Květuš to dost vzalo".
"Fakt jo?" Karel se na něj nevěřícně podíval. "Jak? Snad ne tou lopatou?"
Mlčky přikývnul a kopnul do sebe dalšího panáka. "Květa mi to nikdy neodpustí, znáš ji. Má slabost pro každou živou bytost".
"No jo, ona je vlastně docentka přes tu zoologii, že jo? To já se s krtky tak nepářu. Vezmu flintu a pic ho!"
"To já bych nemohl a to jsem jen botanik", zavrtěl hlavou docent Holoubek a pozvedl sklenku. " Tak na co?"
"Na život!"
"Na život a na smrt!"
