Co by člověk neudělal pro to, aby se dozvěděl, že je totální tupec? A to k tomu stačí jedno jediné překliknutí na počítači. Někteří nejprve čtou instrukce a pak klikají a jiní to mají holt opačně. Třeba já razím cimrmanovskou...
...vědeckou metodu vypouštění mýdlových bublin do vody, abych si ověřila, zda tímto způsobem nevznikne náhodou zlato. Asi správně tušíte, že ne. Ale někdo se zkrátka musí obětovat, vyzkoušet i jiné dostupné možnosti a sdělit lidstvu: "Tak tudy ne, přátelé". Já zkrátka dost často přicházím věcem na kloub až na druhý (či několikátý) pokus. Stane se...
Jakožto zodpovědná pedagožka jsem se zaregistrovala k očkování proti té potvoře, jejíž jméno tady ani nechci vyslovovat. Myslíte, že jsem bedlivě sledovala média, když tam názorně a polopaticky vysvětlovali jak na to? Omyl, poslouchala jsem to tak jedním uchem a ještě si u toho luštila křížovku. To přece zvládne i malé dítě vyplnit online nějaký formulář a odeslat ho kamsi do éteru, ne?
Registrační formulář jsem zvládla levou zadní, protože tam naštěstí nebyl žádný inteligenční test typu: potvrďte, že nejste robot - na kolika obrázcích je letící pták? Sakra, a počítá se jako pták i ta šmouha na nebi?
Systém Reservatic se nechová k občanům povýšeně, jak už jsem řekla, takže tam žádné nástrahy nečekaly. Hned druhý den jsem překvapeně zírala, že mi už esemeskou přišel PIN2, přestože ještě nepatřím svým věkem do ohrožené skupiny. Svou účast na očkování jsem však ohrozila svou nepozorností a s prominutím blbostí. Poslušně jsem se přihlásila dle instrukcí v esemesce na příslušné webové stránky a pak už se definitivně ztratila hned na rozcestníku.
Opět připomenu jednu oblíbenou cimrmanovskou hlášku: "Vy jste nečetli návod a přesto rozmrazili? Ach, jak jste chytří..."
Tak nějak jsem i já chytře nečetla, co rozmrazuji, totiž na co klikám, a dostala jsem se do jakési nekonečné časové smyčky. Počítač mé počínání vyhodnotil, jako že se registruji a poslal mi nové registrační číslo. Došlo mi, že jsem ve slepé uličce (jako už mnohokráte předtím) a že nezbývá než se vrátit do výchozího bodu. Jenže počítač po mně pořád chce nějaké číslo. Když zadám to první, něco se mu nezdá. Když zadám to druhé, opět prohlásí, že je něco špatně. Zkouším to znovu, nadávám, zuřím, proklínám osobu, která tenhle přihlašovací systém vymyslela, proklínám sama sebe - přece nejsem tak blbá.... do prčic....kruci...
Po půlhodině snažení usoudím, že asi jsem. Počítač mi varovně červeným písmem a vykřičníkem hlásí, že mému PINu odpovídá zcela jiná rezervace, takže mi tím nepřímo naznačuje, že jsem podezřelá osoba s nekalými záměry, která chce pomocí cizích údajů neoprávněně inflitrovat do přísně střeženého rezervační systému.
Fajn, když se mnou přestal mluvit počítač, zkusím telefonickou infolinku. Opět na druhý pokus (při prvním jsem omylem přehodila dvě číslice a dovolala se na tísňovou linku). Když jsem operátora ujistila, že ani nehoří, nikomu (zatím) nejde o život a podobně, vyťukala jsem tentokrát správnou kombinaci čísel. Hurá.
Většinou člověk tráví na infolince asi tak půldne, než se někam dovolá a než si vyslechne stodvacetkrát hlas automatu, že má ještě "chvíli" počkat. V tomto případě jsem se kupodivu dovolala ihned, prostě v ten daný moment nikdo kromě mě urgentně nepotřeboval informace. Trochu spletitě (jednodušeji to prostě nešlo) jsem vysvětlovala trpělivému chlápkovi na druhém konci linky svůj problém. Začal mi být hned sympatický, protože to po patnácti minutách vysvětlování se mnou nevzdal a neprásknul mi telefonem. Sice se podle mého rodného čísla, které si při líčení mých peripetií zkontroloval, dovtípil, že ještě zdaleka nejsem v seniorském věku, ale pro jistotu na mne mluvil hodně pomalu a důrazně, protože asi usoudil, že jsem trochu mdlého rozumu. Několikrát mi zopakoval: "Tak a teď klikněte na ikonku R-E-Z-E-R-V-A-C-E ne R-E-G-I-S-T-R-A-C-E, už to tam máte?"
Leda prd. Nevím kolika špatnými kliky jsem dokázala zablokovat svou rezervaci termínu očkování, ale dál jsem se přes červená varování s vykřičníky nedostala. Počítač se mnou odmítl spolupracovat a prohlásil, že ani jedno ze zadaných čísel není správné. Nakonec mi ten milý a sympatický pán na infolince nabídnul, že mi zavolá za chvíli zpátky a mezitím se zeptá, co jako se mnou má dělat. Když jsem se pak asi padesátkrát omlouvala za to, že ho zdržuji, ale že fakt netuším, jak se mi to podařilo zablokovat, zdvořile mne ujišťoval, že nejsem první (no jen aby) a že to se stává. (Ano, mně běžně).
Kdybych znala jméno dotyčného operátora, určitě bych mu poslala pugét a láhev koňaku (jestli mu denně volá více takových lidí, jako jsem já, musí mít hodně pevné nervy). Zeptat jsem se ho netroufla, aby si nemyslel, že ho uháním nebo co. Musím se spokojit se zjištěním, že ochotní lidé ještě žijí. Pán mne znovu zaregistroval, protože lepší variantu, jak si usmířit zaseknutý rezervační systém, jsme nevymysleli. Odpřisáhla jsem mu, že až mi někdy časem dojde (snad) druhý PIN2, budu bedlivě číst instrukce a neklikat, kam nemám.
Uvidíme.
Věřím, že nikomu z vás, kdo budete tyto řádky číst, se něco podobného nestane, protože vy nejprve čtete návodné informace a pak teprve rozmrazujete. Ono se sice spoustu věcí v životě podaří až na druhý (či vícerý) pokus: najít správné zaměstnání, životního partnera, své auto na parkovišti, klíč ke dveřím, správné dveře ke klíči a tak dále... Ale není přeci jen jednodušší dávat věci na první dobrou?
A jak to máte vy? Doufám, že vy nejste objevitelé slepých uliček a příliš často nezjišťujete, že tudy cesta nevede.
Tak zas někdy příště. :))
