Na chvíli se zastavit...

Co znamenají v životě člověka dvě čárky? Záleží na okolnostech. Může jít o radostné očekávání zrození nového života nebo naopak předzvěst věcí nepříjemných: jak jsem na tom? Pozitivní nebo negativní? Co bude dál? Je to spolehlivý?

Tak teda. Co když dodržujete všechna možná i nemožná preventivní opatření? Jinak ani nemůžete, protože na každém kroku vám někdo přikazuje: MUSÍŠ nebo NESMÍŠ. Věříte, že se vám ta potvora nějakým zázrakem vyhne a zaháníte jí od vašich dveří všemi dostupnými prostředky. A stejně je vám to houby platné. Bum prásk. Tak dlouho se chodí se džbánem...

Ty testy, co fasujeme v práci, mají, pravda, omezenou spolehlivost. Jenže vždycky když ukážou něco podezřelého, nemůžete se tvářit jakože nic. Předpisy jsou předpisy. Na koho to slovo padne, ten musí jít dočasně z kola ven, musí se podrobit dalšímu méně příjemnému vyšetření a pak ČEKAT, jak to dopadne.

Tak teď jsem si vytáhla ten los v podobě nekvalitního testu ze sady já a pár dalších - všichni máme dvě více či méně zřetelné čárky. To vypadá na epidemii! Pro učitele platí stejná pravidla jako pro žáky: máš podezřelý výsledek, šup s tebou do izolace, dokud se neprokážeš oficiálním certifikátem (žádné amatérské šťourání v nose!), že jsi či nejsi v pořádku.

Dobrá. Beru to jako fakt. Sbalím si svých pět švestek a jdu na odběr vzorku na příslušné pracoviště. Dvoudenní nucený pobyt doma neberu jako tragédii. Třeba je to signál k tomu na chvíli se v tom nekončícím koloběhu a blázinci zastavit. Nebo dohnat resty, na které v běžném kalupu není čas.
Hele, vždyť já jsem si nějak nevšimla, že už tu bude pomalu zima. Když nepočítám, že mi po ránu slušně mrznou prsty bez rukavic a že jsem tuhle vyšvihla minimálně dvojný axel na zamrzlé louži a tak tak neskončila se zlomeninou na chirurgii. A proč je pořád taková tma, šedo a ponuro? No jo, kam se poděly veselé barvy podzimu? Listí už je z větší části spadané a venku se z nebe sype cosi mokrého a studeného.

Že by sníh?

Tak na koulovačku či sněhuláky to u nás ve městě zatím nevypadá. Ale říkám si s jistou nadějí, že když Kateřina oslavila svátek na blátě, mohli bychom se zase jednou dočkat zimy na ledě (tedy vzhledem k mým krasobruslařským schopnostem bych preferovala spíše na sněhu). Uvidíme.
A co to tam zase visí na sloupech veřejného osvětlení? Poblikává to na mě, když jedu za tmy do práce a za tmy z práce?

Že by blížící se Vánoce? Už zase? To jsou mi věci. Nějak přestávám sledovat ten závratný tok času.

A víte, na co jsem při té nucené odstávce přišla? Tedy není to nic převratného. Že člověk, který se pořád někam štve, honí, kvaltuje, stresuje, běží tryskem, padá na tlamu a stejně pořád nestíhá, tak nějak zapomíná na důležité věci v životě.

Asi si začnu dělat čárky (a doufám, že jich bude více než dvě), kolikrát jsem měla za poslední dobu čas se zastavit.

Popovídat si s milými lidmi.

Odpočívat.

Udělat sobě nebo ostatním radost.

Rozhlédnout se kolem sebe, zhluboka se nadechnout, vydechnout, přeřadit na menší rychlost... A tak dále.

A jak to vše dopadlo? Vše je OK. Still alive and kicking.

Opatrujte se. A zas někdy příště. :))