Musíš oběhnout zeměkouli pětkrát dokola...

Přece ji taky znáte: kovová, kulatá, někdy tříbarevná, jindy v jednom odstínu, občas i trochu zrezivělá. Vyškrábat se po rovnoběžkách nahoru, zaháknout nohy o polární kruh a hlavou se spustit dolů. Jako by to bylo včera, nebo dýl?

Zkrátka prolejzka zvaná "zeměkoule". V době mýho dětství byla skoro na každým dětským hřišti. Co jsme se na ní tenkrát vyřádili, úplný stádo šimpanzů. Tenhle kulatý barevný "svět" z ohýbaných trubek byl nezbytnou součástí našich her, místem tajných úmluv, holčičího chichotání, klučičí vesmírná loď, věšák obsypaný lelkujícími pubescenty, pikola, když se hrálo na schovku, a tak různě podobně.

Jednou pár kluků a holek z naší šestý bé usoudilo, že už je jako na čase přestat se oslovovat: "Hele, ty Vomáčková..." nebo "Co jako má bejt, Nováku?" a dohodli jsme se, že si dáme scuka na tý zeměkouli, kousek před tím hodně dlouhým panelákem, víte kde, že jo?                                                                    

Sešlo se nás tam asi osum, čtyři holky a čtyři kluci, aby to bylo hezky genderově vyvážený, a po úvodním tlachání voničem a nebo jen tak nezávazně o škole, někdo navrhnul zahrát si takovou tu hru: Myšičko, myš, pojď ke mně blíž..., prostě taková ta klasická honička, kdy kocour chytá prchající myši a ty ulovený ukládá do spižírny - tady dobře posloužila ta zeměkoule.

Pěkná sbližovačka pro kluky a holky, co se spolu snaží skamarádit (tedy samozřejmě ve vší slušnosti), obzvláště když v roli kocourů byli hlavně kluci, který se do "lovení" pustili vždycky se vší vervou. Naštěstí to skončilo jen pár modřinama a zjištěním, že i s klukama z šestý bé se dá celkem užít legrace. Už to nebyli jenom "seš ňákej drzej, Kroupa", ale "ty Honzo, s tebou je docela sranda" nebo "Fakt jó, Králová, teda vlastně, Karolíno?"

Na druhý den po škole jsme se smluvili zase, ale jenom mezi námi osmi, jasný? Nikomu dalšímu to nevykecáte. Bohužel vykecali nebo vykecaly? To už se neví přesně. Jistý je, že přišla i Helena, co se ráda před klukama předváděla. Byla o trochu vyspělejší než my ostatní...No tak už měla o číslo větší prsa, no a co?

Helena si samozřejmě neodpustila svoje obvyklý trapný poznámky typu: "Tý vago, Mácha, kdo tě učil běhat, tvoje babička?" a "Ty mi snad koukáš na prsa, to doma nemáš, co?" a tak podobně. Kouzlo včerejšího blbnutí se kamsi vytratilo. Na sídlištní zeměkouli jsme pak nikdo z nás už nikdy nepáchli - ta byla přece už jen pro mrňata.

Ta prolejzačka tam stála ještě spoustu let, vždycky když jsem šla kolem na nákup nebo do knihovny, vybavily se mi časy našeho bezstarostnýho dětství: odvážný akrobatický kousky na kovových tyčích různých tvarů, skákání po betonových blocích, nanuky za korunu pade z nedaleký sámošky, vybika na poloprázdným parkovišti a tak vůbec.

Tenhle typ prolézačky jsem viděla loni o dovolené, když jsme putovali na kolech po Českém středohoří. Koukala jsem na ni jak u vyjevení. Tyhle kovové koule jsou už dnes totiž naprostá rarita, prý jsou dokonce i zakázaný, protože neodpovídají současným bezpečnostním normám. No vida, a tady byla jedna zapomenutá na zarostlým opuštěným hřišti. Umiňovala jsem si, že si ji vyfotím na památku, ale znáte to. To se furt někam spěchá a nebo člověk nemá zrovna po ruce foťák. Takže jsem tu příležitost promarnila. Třeba už tam příště nebude - tedy jestli se někdy příšte do těchto končin zase dostanu.

Jak jsem si na tohle všechno tak najednou vzpomněla? Je jaro a kromě pupenců na keřích a stromech, i maminky s dětmi vyráží ven. Pravda na dnešních hřištích převládají batolata s kyblíčky, ale tu a tam vidíte na moderních herních prvcích (kdepak dnes prolézačky!) i větší děcka, dokonce i dospívající výrostky, kteří však nevisí na prolejzkách (pardon, herních prvcích) jako mrštné opice, ale spiše visí někde na chatu ve svým mobilu. Taky zábava.

Tuhle jsme si taky doma povídali o starých dávných časech, asi tak před pětatřiceti lety. U fotky Gagarina v nějakým novinovým článku jsem povyprávěla o jedné z našich her na kosmonauty. Příkaz kosmodromu Bajkonur zněl jasně: "Musíš oběhnout tu zeměkouli pětkrát dokola..."

Ještě jedna (tragi)komická vzpomínka: jeden známý se pochlubil, že na tu kouli vylezl ve svým dospělým věku. Odvážný chlapec! Byla z toho pěkná fraktura ruky. Inu, vzpomínky na dětství jsou někdy bolestivé...

Tak zas možná příště... :))