Moudrost našich babiček

„Kam jsi, holka, dala rozum?“ Nejspíš by nade mnou lomila rukama moje babička. To bych taky ráda věděla. Přitom taková banální pitomost: dělám palačinky, umíchám si pěkně těsto, samozřejmě nezapomenu na špetku soli – vždyť už jsem to dělala nejméně miliónkrát. Jenže něco je tentokrát úplně špatně.  

Těsto se na pánev lepí, trhá, odmítá spolupracovat, nehodlá vytvořit žádný přijatelný tvar, natož ten palačinkový. Měním poměr ingrediencí, přisypávám mouku, přilévám mléko. Další pokusy, další nezdary. Zuřím a tiše kleju. Babi, kdybys tu byla, hned bys odhalila, v čem je problém. S kým se mám teď poradit? Napadá mě jedině internet, určitě se tam najde nějaká chytrá stránka „babské rady“. Mířím zapnout počítač, když mě to právě trkne. Vejce! Já na ně úplně zapomněla! Na to by nepřišel ani Google, že jsem zabedněný tupec.

Moje babičky nikdy nic na internetu nehledaly, v životě ani neviděly tablet nebo mobilní telefon, přesto si v běžných situacích vždy věděly rady. V době kdy žily, musely vystačit s obyčejnou lidskou moudrostí, nebo alespoň selským rozumem. Často si na ně vzpomenu, co by mi bývaly řekly, kdyby dnes viděly mé leckdy pošetilé konání.

Třeba když někoho v rodině přepadne chřipka a nachlazení, pokaždé běžím obětavě do lékárny, kde vysypu obsah své peněženky za všelijaké kapky, pilulky, cucavé pastilky a jiné zaručeně účinné produkty farmaceutického průmyslu. K mému rozčarování, léčba neprobíhá tak snadno a rychle, jak ukazují reklamy na různé ty zázračné přípravky. Nemohli by v lékárně kromě přepážek ´Výdej na recept´ a ´Volný prodej´ mít ještě jednu: ´Léčivé lektvary babky kořenářky´?

Když se vrátím o třicet let a pár drobných zpátky, tedy do svého dětství, nevybavuji si, že by naše domácí lékárnička obsahovala něco více než náplasti, fáč, nějaké aspiriny a jodovou tinkturu. Na všechny běžné nemoci a neduhy byla vždy při ruce laskavá a ochotná babička. Ne snad že by úplně zavrhovala lékařem předepsaná antibiotika, ale vždy se vytasila s vlastní léčebnou kúrou: heřmánkové inhalace na ucpaný nos a odkašlávání, bylinkové odvary na zmírnění bolesti nebo zábal nohou do pytlíku vařených brambor na vypocení apod.                                                                                         

Fungovalo to, i když za cenu mírného násilí a utrpení. Nejvíce mě nebavilo sedět půl hodiny pod dekou a vdechovat horké heřmánkové páry. Kdo to měl vydržet? Naštěstí mi babička vždycky vyprávěla sáhodlouhé napínavé pohádky, takže pod příslibem, že se dozvím, jak to dopadne, jsem to martyrium nějak přestála. Nevím, jak by tuto prastarou proceduru ´přežily´ některé dnešní děti, protože poslouchat MP3 nebo hrát si na tabletu nad hrncem horké páry se prostě nedá. A jak by asi vůbec pochodila v dnešní době babička Boženy Němcové, kdyby nutila svá vnoučata skákat přes plot pro pírko, nebo by dětem poutavě líčila, jak to chodilo dříve, kdy ještě lidé trávili večery při svíčkách?

„To je nuda, babi, pojď si s námi radši zahrát nějakou počítačovou hru“, řekla by asi dnešní dítka.

Málem bych pominula ve své úvaze nenahraditelnou roli dědečků. Těm svým rozhodně nechci křivdit, i oni přispěli svou moudrostí k mému zdárnému vývoji. Jejich „dědské rady“ se vyznačovaly jistou dávkou kreativity a některé byly i celkem vtipné. Nicméně, málokteré z nich jsem si ověřila v praxi.

Můj pražský dědeček měl například poněkud zvláštní metodu, kterak se zbavit malých panelákových mravenců, faraónů. Za tímto účelem obložil okenní parapet suchými houskami. Mravenci prý do nich nalezou a už se nedostanou ven. No nevím. Každopádně si pamatuji, jak dědeček vždy u snídaně preventivně pořádně protřepával housky určené ke konzumaci – to aby je zbavil nežádoucích nájemníků.

Svého venkovského dědečka si moc nepamatuji, zato mi utkvěl v paměti jeden prastarý bělovlasý strýc a jeho úžasný objev, jak se vypořádat s krtky na zahradě. Tito ničitelé trávníků a záhonů údajně vylézají na zemský povrch pouze v každou lichou hodinu, takže zahradník má dostatek času se na toho neřáda pořádně připravit. Morbidní detaily celé operace strejda úmyslně vynechal s ohledem na útlý věk svých posluchačů. Trochu jsem ho vyvedla z konceptu nevinným doplňujícím dotazem:

„A strejdo, kde má ten krteček pověšené hodiny?“

Aniž bych chtěla zpochybňovat moudrost našich babiček, myslím, že v dnešní době jsou na tom u generace dětí o poznání lépe dědečkové, neboť právě oni jsou často strůjci různých bláznivých nápadů a ´lumpáren´ (za zády babičky, samozřejmě), které dokážou nadchnout i počítačem zhýčkaná vnoučata. Umějí přece vyrábět praky a luky, krmítka pro ptáky, pouštět draky, vyřezávat loďky, nebo alespoň hrát lízaný mariáš. A to už něco znamená.