Moje tvář ztratila hlas

Takhle po ránu cosi říkám a uprostřed věty se najednou ozve bezmocné sípání a pak už jen jakési neartikulované zvuky. No bezva, sice je to pořád lepší než ztratit tvář, jenže v mojí profesi úči je to přeci jen tak trochu průšvih…

Nepotřebuju zpívat árie ani halekat na lesy, nechystám se účinkovat v televizní show 'Tvoje tvář má známý hlas' (bohužel momentálně nemá žádný), stačilo by mi mluvit, třeba i potichu. Když nezabraly cucavý pastilky, šalvějový odvar ani kloktadlo, nejschůdnější asi bude dojít si  na ORL. Je to sice kus cesty od mého bydliště, ale tam a zpátky to zvládnu za dvě hodinky, nejedu přece na Karlštejn.

Radši si přivstanu. Když začínají v 7.30, tak to se první pacienti začnou trousit tak před osmou a matky s batolaty to nestihnou dříve než v devět. Do práce bych se mohla vrátit tak kolem desáté. V pohodě.

Omyl. Všechno je jinak. Pravda, jsem sice v čekárně první, ale sestra přichází někdy v 7.50 a s nelíčeným úžasem na mne zírá, cože tady jako pohledávám v tak brzkou ranní hodinu. Pantomimicky se snažím vysvětlit problém a tázavě ukážu na dveře, kde jasně černé na bílém stojí, že ordinace otevírá v půl osmé. Sestra na mne opět vrhne pohled jak na mimozemšťana z cizí planety, ale s ohledem na můj zdravotní stav a evidentně chabý rozum mi blahosklonně vysvětlí, že paní doktorka dnes začíná v devět (to je snad jasné, ne?)

Je skoro devět hodin, mezitím se čekárna zaplnila několika postaršími pacienty a matkami se dětmi, které si pospíšily. Nastává trochu nepřehledná situace, kdo přišel dříve a kdo tedy půjde po kom na řadu. Stále si ještě naivně myslím, že mé prvenství není ohroženo. Paní doktorka zatím nepřišla.

Je devět patnáct. Sestra vychází z ordinace a vybírá si kartičky pojišťovny. S úsměvem oznamuje, že první půjdou na řadu děti. Lovím svoji kartičku a ouha, zjišťuji, že jsem si pouzdro se všemi doklady zapomněla v jiné kabele. No to už je vlastně jedno, stejně bych přišla na řadu, počítám, tak po obědě. Navíc není tak úplně jisté, jestli se doktorka do polední pauzy vůbec objeví, a sestra mi jasně naznačila, že bez kartičky pojišťovny NELZE pacienta vyšetřit!

Posílám do práce esemesku, že s mým příchodem to dnes vidím bledě a že stále ještě nemluvím. Z útržků rozhovoru lidí v čekárně pochopím, že takhle to tady chodí běžně. Kdybych mohla mluvit, asi bych řekla něco jadrného na adresu MUDr...... Teď však spíše řeším, jak se dostanu zpátky domů třemi dopravními prostředky se dvěma přestupy bez dokladů,  tramvajenky a (nový poznatek) i bez peněz na lístky MHD.

Copak cesta sem do zdravotního střediska proběhla hladce, v blahé nevědomosti že jsem vlastně černý pasažér. Teď když vím, že jsem bezprizorní osoba neschopná prokázat svou totožnost ani verbálně ani s pomocí dokladů, začínám PANIKAŘIT! Vymýšlím všechny možné i nemožné strategie, jak se dostat domů bez veřejné potupy za přistižení při černé jízdě: a) pěšky (no tak za dvě a půl hodiny svižným krokem se to dá), b) stanu se neviditelnou v případě, že přijde revizor (tak to asi nepůjde), c) budu předstírat psychickou poruchu a nesvéprávnost (to by stálo za úvahu).

Nakonec prachsprostě nastoupím do tramvaje a doufám, že mi to projde. Taktéž v metru a autobusu je ve mně malá dušička. Nacvičuji si v duchu srdceryvný pantomimický výstup, který by obměkčil i nejzatvrzelejšího nekompromisního kontrolora jízdenek. Naštěstí zbytečně. Antické drama se nekoná.

Vystupuji V cílové stanici a cítím obrovskou úlevu. Těch pár kroků k domovu už mne snad nikdo legitimovat nebude, ledaže bych se chovala nějak podezřele. Konečně zase stojím na té správné straně zákona jako bezúhonný občan. Doma si přendám z včerejší kabelky všechny potřebné doklady, něco málo skousnu k obědu a koukám, abych už pomalu opět vyrazila na ORL (bude už tam paní doktorka, nebo mezitím zase odešla?). Měla by dnes ordinovat do tří, ale věřte ordinačním hodinám. To je jen takový relativní pojem.

Sedím v tramvaji a přemítám, jak jsem dnes úžasně 'zabila' už zhruba půl dne, aniž bych vykonala něco prospěšného (nepočítám-li přemístění dokladů z kabelky A do kabelky B a tím obnovení své identity). Za zády slyším vlezlý hlas: "Revize jízdenek". Vítězoslavně se usmívám. Nemusím se ničeho bát, mám přece předplacený roční kupon na městskou veřejnou dopravu. Triumfálně vytahuji své pouzdro s doklady.

Ztráta času. O mne revizor ani okem nezavadí. Asi o dvě sedadla za mnou se nachází sebevědomý mladík, který svůj život zřejmě nezatěžuje něčím tak zbytečným, jako je platná jízdenka. Když na něj revizor vytasí svou placku, spustí se vodopád nadávek a výrazů, které se ani neodvažuji citovat. Ve zkrácené verzi asi takto:

"Co votravuješ ty z.............? Tě to baví takhle j................ lidi? Si dej ten vodznak do p............. a koukej mazat, než ti tu tvou z............... držku rozbiju, ty č..............!" atd. atd.

Aha, takhle se to dělá. Ten mladík v tom prostě umí chodit. Netřeba dodávat, že nebohý revizor raději urychleně vystoupil na nejbližší stanici. Zírám jak blázen. A to doslova. Mladík se na mne hned osopí: "Co čumíš, ty k.....................?"

"Promiňte", řeknu nesměle. Hele, já mluvím, MLUVÍM! Má tvář, respektive hlasivky, už zase našly svůj (téměř) známý hlas. Kašlu na MUDr. ...................! Ať si své ordinační hodiny strčí do.............. a přestane ..................... se slušnými pacienty, .................... jedna pitomá! Já jdu do lékárny pro nějaké zaručené medikamenty, kdyby mne zase náhodou postihl výpadek, doufám, že tam snad někdo v pracovní době bude!

(Oproti původní verzi byl text mírně pozměněn, poprvé vyšlo pod názvem Revize jízdenek v Ona iDnes blog, 20. 10. 2013)