Dostala jsem medaili. Pamětní. Ale ne za zásluhy. Alespoň pokud mi paměť slouží, na běžkách jsem uběhla (možná) padesátku asi tak za celý svůj dosavadní život. Já, která se zadýchávám po dvou či třech kilometrech ploužení se...
...dlouhou bílou stopou. Mému běžeckému neběžeckému stylu se ani s trochou nadsázky jinak říkat nedá. Na rozdíl od sjezdových lyží, které mám jakž takž zmáknuté, jsem nikdy úplně přesně nepochopila, jak se ty běžky ovládají, abych nevypadávala z klouzacího rytmu, běžecké stopy a nevypadala při pokusu o takzvané nordické lyžování jako sněžná (respektive z neustálého padání zasněžená) žena prchající před yettim.
K té medaili jsem se, pravda, dostala jako slepý k houslím. Totiž pohrozila jsem jednomu studentovi kázeňským napomenutím, pokud se nebude řádně a předem omlouvat z výuky za účelem mimoškolních aktivit sportovního charakteru. Možná to pochopil tak, že je mi líto, že zatímco se jiní mohou prohánět na prkýnkách po lese s větrem o závod, já mohu tak maximálně prohánět své svěřence z větného rozboru nebo znalostí z literatury. A navíc jich už má z předchozích závodů několik - těch kovových placek, myslím.
Každopádně tu medaili uchovávám doma v knihovničce, toho času opřenou o Vlastní životopis (bohužel ne můj, ale Agathy Christie), a je moje. Teď ještě bych k ní měla přidat nějaké výkony, abych si ji vůbec zasloužila, že jo.
Čeho já bych tak mohla zvládnout padesát, aby to stálo za ten cenný kov? Napadají mne bohužel jen samé pitomosti, jako obvykle.
Padesát průšvihů, ze kterých se mi podařilo bravurně vybruslit? No bylo jich určitě mnohem víc, ale v bruslařské technice (míněno metaforicky) nebezpečně šlapu na paty Sáblíkové.
Padesátkrát vytřená podlaha by asi vydala za jeden intenzivní trénink curlingu, ale v této disciplíně by spíše měli bodovat profesionální uklizečky/uklizeči (abych byla genderově spravedlivá). Zametání mi celkem jde, ale metaná je pro mne tak trochu nepochopitelná činnost - proč tam pořád šmudlají těmi košťátky?
Já se asi spíše orientuji na intelektuální než sportovní výkony. Co třeba padesát příběhů v mém literárním šuplíku (rozumějte flash disk, v šuplíku mám leda nepořádek), co čekají na zveřejnění autorkou, která je zatím považuje za neotesaný polotovar? Tak za to ta medaile asi taky nebude.
Padesát odstínů zelené - první (nedopsaná) kapitola ekothrilleru parodujícího jinou nejmenovanou knihu, kde už bylo napsáno vše podstatné. To byl jen takový chvilkový úlet... Kdepak, ani tady se nezazelená.
Padesát vyzkoušených způsobů jak zhubnout na padesát kilo (stačilo by klidně pětašedesát), ze kterých evidentně nefunguje ani jeden.
Padesát (a více) důvodů proč jsem ještě nesekla s učitelským povoláním, přestože těch víkendů a pozdních večerů, kdy musím dělat přípravy a opravovat písemky, bylo několikanásobně více než padesát.
Padesát let na fotbalovém hřišti zvaném život, i když mi stále ještě není jasné, kdeže je ta brána, do které se střílí, a proč nemůžu mít baletní špičky místo kopaček. Ani tady žádná trofej zřejmě nehrozí. Ledaže by mne tým z Horní Dolní pozval k čestnému výkopu a dali mi medaili, když přislíbím, že to už nebudu dělat znovu.
Padesát knih, které jsem za posledních padesát týdnů přečetla, rozebrala na prvočinitele (literární druh, žánr, forma, kompozice, vypravěč atd. atd) a vsugerovala ostatním, že čtení je prostě radost.
Padesát plků, blábolů a ironických poznámek, které jsem schopna narvat do textu o padesáti centimetrech čtverečních (to je zhruba velikost stránky poznámkového bloku)...
Hele, já se fakt snažím přijít na to, proč bych si tu medaili měla ponechat. Třeba na něco časem přijdu. Momentálně je to tak padesát na padesát, že si ji schovám na památku a že onomu chlapci to napomenutí neudělím. Zatím je ta medaile, myslím, v dobré společnosti (viz snímek).
Tak zas někdy příště :))
