Když se provalilo, že Mikuláš není nikdo jiný než soused z vedlejšího domu (prozradily ho manšestráky a sešlapané polobotky, ve kterých obvykle zametal listí na dvorku), Štěpán zklamaně oddrmolil stejnou básničku jako loni, otráveně shrábl lesklý sáček se sladkostmi a mandarinkami a šel trucovat do svého pokoje. Mikuláš se na mne letos vybodnul, vztekal se, poslal za sebe náhradu, tak ať si trhne….
Byly mu čtyři roky a kousek a svatý muž si to u něj tehdy dost rozlil. Až do té doby z něj měl téměř posvátnou hrůzu. Kdepak rozpustilí čerti, ti jen řinčeli řetězy a dělali šmouhy od sazí. To vážný stařec s bílým vousem, mitrou a berlou byl uznávanou autoritou. Štěpán se pokaždé strachoval: co když se mu nebude líbit říkanka, kterou ze sebe pracně vykoktal? Co když se mu doneslo, že sem tam zlobí, například občas doma odmlouvá a tuhle dokonce schválně shodil se stolu hrnek s teplým mlékem - to kvůli tomu odpornýmu škraloupu, a taky se popral s Péťou, protože řekl, že jeho koloběžka je úplně blbá?
O dva roky později, když už byl Štěpán dítě školou povinné, mu rodiče taktně vysvětlili, že to stejně bylo jen ´jako´. "Hm", řekl na oko lhostejně, "já jsem to přece stejně už dávno prohlédl, dyť je to koneckonců fuk, od koho ty mandarinky dostanu, ne? Když to souseda baví, přece mu nebudu kazit radost." "No jo, to je fakt", řekli jeho rodiče trochu zaskočeně. A od té doby k nim už Mikuláš nechodil a frontu na mandarinky nebo banány si musel Štěpán většinou vystát sám.
Asi tak o třicet let později, když už měl své vlastní děti, se Štěpán rozhodl, že jim rozhodně bulíky na nos věšet nebude. Navíc je jiná doba, dnešní děti hned tak něco nezbaští. Utvrdil se v tom, když mladší syn Adam jednoho dne přišel ze školky s vševědoucím úsměvem á la detektiv Columbo: „Už je mi to jasný, Mikuláš je jenom ´fake´, u nás ve školce ho dělá pan školník“. To cizí slůvko zřejmě pochytil od své starší sestry Evy, jinak posluchačky první třídy ZŠ.
To žáci 1.C už měli veškeré dostupné informace o Mikulášovi dávno zmáknuté. Někdy kolem 5. prosince se jich paní učitelka v dobré náladě zeptala, kdože to byl ten svatý Mikuláš. Málem se zjevila, když uslyšela odzbrojující odpovědi svých svěřenců:
„To byl takový ten chlápek, co chudým bral a bohatým dával“, přispěl se svou troškou do mlýna Vašek, „jó a taky měl prý rád malý děti“
„Těmhle lidem se říká ´pedopyl´ a máma říkala, že si na ně máme dát pozor“, prohlásila důležitě Natálka.
„Ehm, ……tak předně, děti, svatý Mikuláš dával CHUDÝM a s tím pedoFILEM si to vysvětlíme někdy později…..“ soukala ze sebe nervózně paní učitelka a cítila, jak jí po těle stéká studený pot.
„U nás chodí za Mikuláše převlečený popeláři a někdy jsou nalitý, tak je táta hned vyhodí ven…“, ozval se další žáček.
„A k nám chodí pan Mikuláš, co je instalatér. Ale nikdy nic nenaděluje. Teda jednou řek´: To je teda nadělení, když nám praskly starý trubky a pak si vzal spoustu prachů“.
„A pančelko, je Santa Klaus starší brácha Mikuláše?“
„No tak to by už snad stačilo“, uzavřela paní učitelka rázně ´mikulášskou´ diskusi. „Nyní bychom měli zase procvičovat rovnice 5 + 4 je ….“
Po skončení vyučování vyčerpaně klesla do polstrované židle ve sborovně. Ještě že už je pátek a za čtrnáct dní, vánoční prázdniny (HURÁ!). Dnes mají s pedagogickým sborem neformální mikulášskou besídku. Někdo donesl chlebíčky, jiní štrúdl a bábovku a jeden kolega přislíbil víno z Moravy. Účast bude hojná, všichni se potřebují odreagovat. Tělocvikář se, jako vždy omluvil, že přijde trochu později – má toho moc, dělá Mikuláše snad pro půlku sídliště, to zas přijde pěkně upravený….
Podobně dopadlo i pár dalších členů pedagogického sboru. Víno z Moravy vystřídala domácí slivovička. "Tak na zdraví a ať nám ty poslední dva týdny před vánocema pěkně uběhnou v klidu a pohodě", pronesl slavnostní přípitek pan ředitel.
"No bodejť", přikyvovali kantoři. "S děckama už to není k vydržení a teď do toho shánění dárků, pečení cukroví, vánoční úklid a tak… Už aby to bylo za námi."
