Mikuláš chodí pěšky s velkejma taškama...

Co se člověk všechno nedozví v tramvaji cestou z práce. Tak například, že Mikuláš přilétne z Ukrajiny do Čech na tuleni a pak bude chodit po Praze pěšky s velkýma taškama, aby to všechno pobral. K tomu má asi tak třicet pomocníků.

Z toho, co říkala ta paní se silným ruským přízvukem svému malému synkovi, jsem nebyla moc moudrá. Ty tašky napěchovaný dárky (doufám, že ne igelitky), no budiž. Ty si jakožto ženská věčně vláčející nějaké nákupy dokážu ještě jakžtakž představit. Ten počet pomocníků svatého Mikuláše mi tedy zrovna neseděl, ale hádat se kvůli tomu nebudu. Ale ti tuleni letící z Ukrajiny - no tak to už fakt nevím.

Naštěstí jsem doma nakoukla do internetového rusko-českého slovníku a hned se mi rozjasnilo. Nebyl to tuleň, ale "oleň", neboli po česku "sob". Nu dobrá, proč ne? Ale od kdy létají sobi zrovna z Ukrajiny?

Ten rozhovor matky se synem byl vůbec velmi zajímavý. Paní (zřejmě původem z Ukrajiny) vysvětlovala chlapci lámanou čestinou, proč některé děti dostanou od Mikuláše jen uhlí a některé vůbec nic. Do této výchovné debaty se aktivně vložila jiná spolucestující a vyptávala se klučíka, jakou si pro nadělovatele dárků a uhlí připravil básničku.

Když chlapec poslušně odrecitoval jakousi říkanku, prohlásil neskromně: "Doufám, že mi Mikuláš donese aspoň hokejku. Uhlí nechci."            

"Mikulášové přece nenosí hokejky", namítla shovívavě postarší spolucestující. "Určitě dostaneš nějaké dobroty, jestli si byl hodný", navnadila chlapce, aby nebyl zklamaný.

Maminka se také přimlouvala, že u Mikuláše nět tak veliké tašky, aby v ní nosil kljušky dlja chokeja (zřejmě hokejky), a vůbec ty ještě máleňkij málčik, tak k čemu takový veliký dárek?

V tom měl ovšem synek naprosto jasno: "Bude ze mne prezident nebo hokejista", prohlásil rezolutně. "Asi obojí", dodal po chvilce.

A bylo vymalováno. Je dobré mít jasnou představu o budoucí kariéře už od útlého mládí. Bohužel nevím, co na to paní s létajícími "tuleni" odpověděla, protože hned na další zastávce vystupovali. Já jela ještě o pár stanic dál a cestou jsem usilovně přemítala, co bych si přála od Mikuláše, kdybych bývala byla máleňkaja děvočka.

Kdybych byla hodně neskromná, tak asi aby se lidé kolem mě nehádali, nepodráželi se a nekuli jeden druhému pikle za zády. Taky by se nemuseli na každém kroku pomlouvat, závidět si a nadávat na to, co se všechno nedaří, a že stejně všechno stojí za... Jo a více úsměvů a milého zdvořilého chování by taky nebylo na škodu.

A ještě bych, milý Mikuláši, prosila pár mandarinek, rozinky a nějakou hořkou čokoládu. Nejlépe s vysokým obsahem kakaa. Ta je nejlepší na stres. A nemohl bys taky nějak zařídit ještě pár menších zázraků? Ty tady nebudu sdělovat veřejně. Pošeptám ti je do ucha.

Já vím, už jsem moc velká. Tak si klidně ty mandarinky a čokoládu škrtni ze seznamu. Koupím si je v sámošce sama. Ale aspoň ti odříkám pár veršíků, co kdybys v mém případě trochu přivřel očko?

Městem chodí Mikuláš
pozvu ho k nám na guláš
dám houskové knedle
to roztaje hnedle
část své sobí ekvipáže
může si dát do garáže
pak se zištnou pohnutkou
opiju ho griotkou
třeba něco ze svých vaků
složí u nás v obýváku...

Neberte mne, prosím, vážně. Tak zas někdy příště:))

Jo, a hezkýho Mikuláše přeju.