Můj milý, než jsem tě poznala, můj život nebyl jednotvárný a suchopárný. Měla jsem relativně více času. Nemusela jsem se s tebou dělit o svou postel a, neber si to osobně, nechyběl jsi mi. Nechci být na tobě závislá, myslím, že...
...s tebou trávím delší dobu, než bych sama chtěla. Tak trochu mne zdržuješ od jiných věcí, které jsou pro mne důležité. Sorry, ale mám toho moc a čas promrhaný v tvé přítomnosti mi nikdo nevrátí. Kde vzít a nekrást?
To, že jsme spolu přesně rok, jak jsi mi včera oznámil, neber jako vážnou známost. Prostě spolu občas sdílíme volné chvíle, někdy i lože, ale promiň, nemůžu se ti věnovat den co den a bavit se jenom s tebou. To by nedělalo dobrotu.
Vlastně nás dala dohromady náhoda. Dlouho jsem ti odolávala a mezi lidmi jsem tvrdila, že s tebou rozhodně nechci mít nic společného. Jenže, znáš to, za dlouhých letních večerů, člověk neví roupama co by. Asi tak před čtyřmi lety (byl zrovna takový vlahý letní podvečer) jsem ti podlehla. Byla jsem v takovém poetickém rozpoložení a tak mne napadlo, že budu tepat verše. To jsem tě poprvé vzala na milost. Seznámil jsi mne s několika jinými lidmi, kteří měli podobné choutky. Taky byli veršotepci.
Tak jsme spolu po několik letních týdnů tak trochu koketovali a flirtovali. Nebylo to nic intimního, jen taková nevinná zábava. Pak jsem tě na čas pustila k vodě. Sejde z očí, sejde z mysli. Leckdo se divil, jak to bez tebe mohu vydržet. Věřte, nevěřte, není to tak hrozný. Dá se to zvládnout bez problémů.
Jenže potom mne pár lidí přesvědčilo o tom, že je dobré být s tebou občas v kontaktu. Prostě, kdo tě nezná, jako by nebyl. Neví, co se kolem něj děje nového. Nemá zdání, že jiní, kteří patří do tvé party, se čile setkávají, zatímco on/ona stojí mimo v té své vlastní bublině.
Tak dobrá, řekla jsem si, já to s tebou zase zkusím. Vlastně díky tobě jsem poznala trochu blíže pár nových lidí, ale já vím, nesmím to brát až tak vážně. Ty umíš lidi seznamovat, ale jestli se z nich stanou opravdoví přátelé, to už záleží na nich. Občas je dobrý, nebýt pořád s tebou, ale jít ven a pozorovat cvrkot ve skutečném světě. Tam se taky děje spousta fajn věcí. Stačí nebýt líný a zapojit se do dění.
Víš co, ten rok s tebou nebyl až tak špatný, ale občas si dáme kratší pauzu a uvidí se...
-------------------------------------------------------------------------------------
Tolik mé vyznání jakožto uživatele Facebooku. Když o tom tak přemýšlím, co mi za ten rok "aktivního" členství dal, napadá mne pár věcí: občas se dozvím o nějaké zajímavé akci, která by mi třeba jinak unikla, jindy se zase podělím o své zážitky nebo pocity s někým momentálně podobně naladěným, podívám se na zajímavé fotky nebo se zasměju sdílenému vtipu. No čas od času to není špatný relax, ale všeho s mírou.
Přeci jenom patřím do generace, která většinu svého života prožila v době předfejsbukové. To taky nebylo úplně k zahození. Více se chodilo ven, více se povídalo z očí do očí a nebylo až tak důležitý vědět, co přesně v daný moment dělají ostatní nepřítomní, co měli k jídlu, co mají na sobě, jestli "hejtují" nebo "lajkují" to či ono, atd.
Trochu mne děsí, že sociální sítě vlastně nezkracují vzdálenost mezi lidmi, ale spíše ji někdy zvětšují. Nevšímáme si někoho, kdo stojí těsně vedle nás, protože zrovna musíme "chatovat" s někým, kdo je kdesi daleko.
Přeháním?
Stačí se podívat kolem sebe, třeba v dopravních prostředcích, v hloučku náctiletých v parku, nebo i o přestávce ve škole. Kolik z těch mladých lidí si spolu skutečně povídá a kolik jich má v ruce nějaký chytrý přístroj a zuřivě do něj vyťukává třeba i banální vzkaz, který by normálně nikomu "face-to-face" neřekl?
Nebrojím tady, kam ten svět spěje, ale na druhou stranu, nemám ani nejmenší představu, kam vlastně. Ocení jednou moje vnoučata, když si s nima budu chtít jenom "povídat", nebo mne okřiknou: "babi, neruš, mi si musíme pokecat s XY na 3D intergalaktickým video chatu..."?
Asi moc fantazíruju. No nic, radši vypnu počítač a půjdu se věnovat jiným věcem. Ale před tím se mrknu na fejsbuk. Jenom na chvilku, slibuju.
Tak zas někdy příště. :))
