Mám špatný stereotypy,...

... a proto mne bolí celý člověk a to včetně "svalíčků", o kterých jsem dosud nevěděla. Zatím ještě neumím zastrčit žebra do kapsičky u kalhot, neodchlipovat lopatky a zpevnit tělo, aby se nekymácelo jako koráb na rozbouřeném...

...moři. Tato vzletná metaforická vyjádření o mnohá další má ve svém bohatém repertoáru paní cvičitelka, ke které chodím jednou týdně na "kritické partie".

Pochopitelně tím nemyslím partie šachu, při kterých můj protihráč kriticky ohrožuje mou dámu, ale cvičení nejen pro mladé žáby  ale i dámy středního věku zaměřené na posilování hýždí, břicha a jiných částí těla, které lenivým životním stylem kriticky nabývají na objemu a nelichotivě vyplavou na povrch, vždycky když se přiblíží sezóna plavek.

Po létech pokusů a omylů, střídání různých sportovních disciplín, opakovaných návštěv tělocvičen, dlouhých absencí a opětovných návratů, už snad dokážu odhadnout, který druh pohybové aktivity mi prospívá, tj. nadměrně mne nevysílí ani nezabije. Rozhodně to není pohyb, kde je nezbytná koordinace ruka-noha-zbytek těla. To fakt není pro mne, nemám nejmenší šanci zapamatovat si sled více než dvou cvičebních sestav, ani nezvládám provádět synchronizované pohyby horních a dolních končetin tak, aby to nevypadalo, že mám záchvat padoucnice. A to jsem, prosím, kdysi nacvičovala na Spartakiádu! Naštěští se psal rok 1989, takže nakonec bylo všechno jinak.

Taky nesnáším takový ty "motivační" výkřiky cvičitelek á la: "jedu, jedu, holky neflákejte to, zpevněte hezky ten zadeček, ať jsme krásný..." a podobně. Já se přece neflákám (důkazem toho je, že funím jak lokomotiva) a nemůžu za to, že se mi nedaří zpevnit "zadeček", když mě chytají svalové křeče...

Nová cvičitelka mne zaplaťpámbu neterorizuje povzbuzováním: ještě kousek, ještě deset taktů, ještě dvacet hmitů, to přece vydržíš, je to tak snadný... Ani kriticky nekomentuje, že neudržím rovnováhu a kácím se jak hruška, když stojím pět minut na jedný noze a ještě do toho mám provádět jakési posilovací cviky.  A přestože mne musí neustále opravovat, ještě mi ani slůvkem nenaznačila, že to dělám úplně blbě. Naposledy mne potěšila hláškou: "Když se klepete, tak je to vlastně v pohodě, protože to znamená, že svaly makaj´".

A já už jsem se bála, že jsem totálně beznadějný dřevo, protože se při každém vzpěru nebo balančním cviku klepu jako ratlík. Tak prý to se mnou není tak zlý, všechno (v rámci fyzických možností) se dá časem naučit a když ne, není to tím, že jsem nemotorný nemehlo. Jde to říct i jiným milosrdnějším způsobem: "máte špatný pohybový stereotypy"...

Tak to beru. Jsem si toho vědomá, že mám spoustu špatných stereotypů, nejen těch pohybových. Ale v tomhle směru zřejmě nebudu jediná, kdo žije v zajetí zkreslených názorů vytvořených na základě prvního dojmu, pevně zakořeněných a neměnných předsudků a vyježděných kolejí, který z vlastní pohodlnosti nechci jen tak opustit.

Vemte si třeba takový otřepaný stereotyp o drsné mluvě dlaždičů. Možná bych si mohla trochu poopravit svou představu, že "mluvit jako dlaždič", je něco podřadného a společensky nepřijatelného. Denně chodím (no spíše obezřetně našlapuji, jako bych šla po minovém poli) do práce přes staveniště. Nejenže na mé trase probíhá rozsáhlá rekonstrukce tramvajových kolejí, ještě ke všemu se kolem naší školy a v přilehlém okolí zevrubně předělávají všechny chodníky a přístupové cesty.

Pokud se potřebuji dostat z bodu A do bodu B, musím buď zvolit cestu kanalizací, přebrodit se čerstvě nalitým asfaltem, naučit se létat a nebo chtě nechtě vkročit do rozkopaného chodníku a překážet v pilné práci dlaždičům, kteří o sto šest zatloukají do země několik miliónů dlažebních kostek. Ne snad že by si při práci recitovali Vrchlického (i když příhodnější by asi byl Svatopluk Čech: Písně otroka), ale žádné obhroublé výrazy na svou adresu, jak tak cupitám v páskových botách v hromadě písku a kličkuju mezi kamennými kvádry, jsem nezaznamenala. Naopak byli ke mně milí a zdvořilí a popřáli mi hezký den.

Další oblíbený předsudek je: tenhle člověk je mi už od pohledu nesympatickej (například má jinou barvu pleti nebo je prostě něčím jiný), tak se k němu budu chovat jako k potenciálnímu zločinci a klidně mu budu třeba tykat (vždyť je to sprostej podezřelej). Přiznám se, že i já jsem často obětí tohoto stereotypu. Nejsem zrovna nadšená, když si ke mě v autobuse přisedně týpek potetovaný od hlavy k patě a prošpikovaný piercingem skrz na skrz. Když na mne pak k mému překvapení nevytáhne kudlu, znatelně si oddechnu. Přitom je to třeba milující otec od rodiny.

Jo tyhle stereotypy, to je zapeklitá věc. Nutí nás vidět věci jenom na povrchu, udělat si nesprávný úsudek, nesnažit se pochopit problém do hloubky. To máte jako s těmi špatnými pohybovými návyky. Něco se naučím blbě a pak to ze zvyku opakuju, čímž si morduju svaly i klouby, než konečně pochopím, že na to musím jít úplně jinak. Zbavit se stereotypu, to chce rozvahu a trpělivost.

Dobrá, já se budu snažit. Třeba se to časem podá. :))