Mám osm rukou a vystřeluje mi v pravý kyčli...

Podrž meloun, křídla, vystřelit... To byste nevěřili, jaká je to fuška! A ještě u toho vypadat ladně, neplést si stranu, na kterou mám máchnout rukou, smyslně zhoupnout boky a vykročit do rytmu tou správnou nohou. Nevzdávám to,...

...bojuji sama se sebou, připadám si jak nebetyčný dřevo, ale i přesto všechno mě to pořád ještě baví.

_________________________

Prázdniny frčí plnou parou vpřed, občas rozpálené žhavým sluncem, jindy zas oblačné a místy i dešťopřeháňkové. Klidně by mohly trochu přibrzdit a stejně tak já ve svých pohybových aktivitách, říkám si vždy, když dělám celkovou inventuru toho, co mne kde bolí a píchá. Po třech týdnech téměř každodenního tance mne tu a tam loupne v kříži, vystřeluje mi v pravé kyčli a vrže mi i to druhé rameno, které zatím bylo ukázněně zticha a nestěžovalo si. Na levé holeni mám dvě velké modřiny ve tvaru Jižní a Severní Ameriky. Původně to vypadalo jenom jako Panama a Costa Rica, ale teď už se podlitina protáhla přes Mexiko až do Kanady. Směrem na jih se začíná vybarvovat do zelena (to bude zřejmě Amazonie) a přes Argentinu se táhne dlouhý šrám až k nártu.

To jsou ty moje skoky a pády. První dva týdny jsem se snažila, v rámci svých možností a věkového omezení, dělat vše (skoro) stejně jako ta mladá cvičitelka, ale pak došlo ke zlomu (v mém pase, kdy jsem se málem nemohla narovnat) a usoudila jsem, že některé padací taneční figury budu jen tak šolíchat, aby se neřeklo. Přece se nezmrzačím!

Myslela jsem, že největší "masakr" bude muzikálový tanec (tj. výskoky, kroucení celým tělem, otočky, piruety, hop sem hop tam a následně sesuvy k zemi), odtud mám právě ty mapy západní polokoule na noze. Tam trpěly nejvíc mé kosti a klouby, ale také sebevědomí, že prostě na koordinované pohyby rukou a nohou nemám buňky. Ale to jsem předtím nenavštívila sólovou kubánskou salsu, takže jsem neměla srovnání.

Totiž na tu salsu jsem zavítala, protože jsem měla jakýsi náhlý pocit, že té latiny mám málo a navíc jsem byla navnaděna úspěchem, že už konečně chápu, co je to botafogo (figura v sambě), takže jsem si přidala jako téměř profík přes latinsko-americké tance. Navíc jsem byla zvědavá na toho lektora původem z Kuby, který má karibské rytmy prostě v krvi. Představte si taneční sál plný rozpohybovaných ženských těl, kterým předcvičuje jediný muž široko daleko za zvuků temperamentní jihoamerické hudby.

Raději jsem se schovala do zadních řad, kde nebude tolik vidět, jak to kazím a odkud milosrdně nedohlédnu na zrcadlo. Naivně jsem předpokládala, že bude lektor občas něco (pro ty tupější jako já) opakovat, ale to jsem se mýlila. Všichni kromě mě a jedné dívky, která tančila opodál, samozřejmě věděli co a jak, tak jaképak vysvětlování. Tak jsem se prostě celou dobu snažila "opisovat" kroky od zdatnějších a zkušenějších tanečnic přede mnou. Tu a tam sice zazněly nějaké česko-španělské instrukce typu jedna, dve, tres, cuatro...siete, ale to mi nebylo moc platné. Taky jsem asi až po půl hodině pochopila, co je to "basico" (přes hlasitou hudbu jsem rozuměla něco úplně jiného) - totiž základní krok. Ten jediný mi snad jakž takž šel. Řeknu vám, pěkně jsem se zapotila!

V průběhu tohoto tanečního maratonu, jsem také zjistila řadu zásadních poznatků: například lektorka latinských tanců Růženka nám sdělila, že každý začátečník má pocit, že má osm rukou a šest nohou (v tom jí rozhodně musím dát za pravdu), takže nezvládá sladit dohromady kroky-rytmus-smyslné kroužení boků a uvolněný výraz ve tváři. Ale to se prý za pár let podá, utěšila nás. Taky už jsem konečně odložila neposlušné červené tenisky a pořídila si pořádné tréninkové taneční boty (něco jako hodně měkké botasky se semišovou podrážkou) a hned je to s těmi mými kroky a skoky o fous lepší.

Na mnoho pro mne nezvladatelných synchronizovaných pohybů existují různé mnemotechnické pomůcky: například pohyb rukou při sambě jsme trénovali pomocí říkanky podrž meloun-křídla-vystřelit (zkuste si představit sami). K jednomu sledu figur v jiném tanci nám lektorka říkala takovou lehce přisprostlou průpovídku, bohužel jsem si zapamatovala jen kousek - asi takhle: nejdřív jsem mu ukázala svý vnady (propnutí hrudníku dopředu), pak jsem trochu váhala (kroky vzad a vytočit boky vpravo a vlevo), pak jsme to dělali za domem ve křoví (smyslné máchání rukama a vrtění celým tělem ze strany na stranu)... atd. (bylo to ještě mnohem delší). No pěkný no, ale tak komplikovanou sestavu bych zatím nedala.

Na závěr jedno malé soukromé zjištění: pohyb je svým způsobem droga, ale nesmí moc bolet a ničit zdraví. Když při tanci vypotíte hektolitry, pracně počítáte kroky a usilovně přemýšlíte, jestli teď přijde otočka vpravo nebo šasé, nemáte čas řešit nějaké své osobní blbosti a životní kotrmelce. A když máte kolem sebe lidi, kterým nevadí, že nejste dokonalí - tak tím lépe.

Tak zas někdy příště. :))