Všem nám bylo někdy náct a prošli jsme si fází života, ke které nezbytně nutně patří rekvizity jako láhev čehokoliv jiného než je limonáda nebo ovocný sirup a dá se to pít, čoudící cigareta a veledůležité řeči o nepodstatných …
… hloupostech, protože tak nějak vypadala v našich představách dospělost a my už jsme za žádnou cenu nechtěli být malý děti nebo nějaký trapní puberťáci, ze kterých si dospěláci utahují „hej ty tam pocem, chlapečku/ holčičko, do kolikáté už chodíš třídy?“.
Někdo z nás později odložil kouřící cigárko jako vzpomínku na „nerozumné mládí“, jiní si sem tam pro chuť a vlastní potěšení zapálí, ale mají svou drobnou „neřest“ víceméně pod kontrolou. Bohužel je dost takových, kteří nikotinu zcela propadli a nedokáží bez něj ani hodinku nebo dvě (chraňbůh déle) žít.
Že těm posledním nový protikuřácký zákon (doufám, že tentokrát už nezvratně přijatý) poněkud zatnul tipec, to celkem chápu. Mrzí mne, že jim to pokazí den hned po ránu, když si nebudou moci na zastávce autobusu nebo tramvaje dopřát trochu té malé radosti, než začne pracovní den. Je mi líto, že v průběhu pracovního procesu musí nedůstojně vybíhat ven za svou (kuřáckou) potřebou a tajně krást čas ze své pracovní doby. Opravdu s nimi cítím, jak jim je těžko, že ani večer po rachotě nebudou mít nárok si užít trochu té „pohody, klídku a tabáčku“ mezi kamarády ve své oblíbené hospůdce.
Ano, myslím to upřímně, já bych také řvala jak tur, kdyby mi někdo chtěl zakázat pít dvakrát denně kafe, které je koneckonců také návyková „droga“, kdyby někdo uzákonil, že se na veřejných místech nesmí pít žádné alkoholické nápoje, a kdyby byly navíc staženy z prodeje veškeré čokoládové výrobky, nepochybně obsahující škodlivé látky, to už bych vážně uvažovala o emigraci.
Ale vzhledem k tomu, že k žádným takovým represím zatím nedochází, nač se tedy vzrušovat. Stejně tak nechápu mírnou hysterii, kterou nový zákon vzbudil u části veřejnosti. Nejsem si vědoma toho, že by toto opatření omezovalo něčí lidská práva a někomu se záměrně ubližovalo. Snad jen tabákovým koncernům by mohly nastat (o čemž silně pochybuji) nepatrně krušnější časy – to mne opravdu dojímá k slzám, zvláště poté co jsem si kdesi přečetla, že v továrnách na tabák v zemích třetího světa pracuje mnoho malých dětí, které v útlém mládí umírají na různé zákeřné nemoci (např. rakovinu), protože ručně zpracovávají toxické tabákové rostliny bez jakýchkoliv ochranných prostředků.
Vím, že na vývozu tabákových výrobků závisí ekonomika těchto států, ale přesto jsem si tu nechutnou poznámku o umírajících dětech nemohla odpustit. Dělá se mi z tohoto faktu mnohem více nevolno než ze sugestivních "odstrašujících" obrázků na nových krabičkách cigaret. Tím že lidé přestanou kouřit, a k takové globální katastrofě patrně nikdy nedojde, samozřejmě svět nezachrání, ale o to tady přece v kauze „protikuřácký zákon“ vůbec nejde.
Nejsem žádný militantní nekuřák, prostě to je jen moje dobrovolná volba neinhalovat tabákové zplodiny. Stejně tak je to vlastní volba těch, kteří tuto zálibu mají, a já je nehodlám nijak poučovat a morálně odsuzovat, protože tím nekonají nic nemorálního a zavrženíhodného.
Ale snažte se mne, prosím, vážení kuřáci, pochopit. Já, která z mladické nerozvážnosti nikdy ani kouřit nezačala (snad v tom sehrálo roli i to, že celé mé dětství byli rodiče silní kuřáci a přes kouřovou clonu jsme někdy nedohlédli na druhý konec obýváku), mám taky svoje práva. Třeba právo na to stát po ránu na zastávce hromadné dopravy a vdechovat pouze běžný městský smog. Nebo si zajít s kamarády do libovolného restauračního zařízení, aniž bych si musela na internetu zjišťovat, jestli tam mají nekuřácký koutek. Taky bych chtěla v klidu posedět v parku u dětského hřiště a nemuset se rozčilovat, že těm mrňatům někdo fouká dým pod nos a pak ještě odhodí vajgl přímo do pískoviště – no tuším, že v tomto případě je na lidskou bezohlednost jakýkoliv zákon krátký.
Zkrátka a dobře, připadá mi normální respektovat druhé a být též respektován. Nechci tady polemizovat o tom, že právo na zdraví je „směroplatnější“ než právo na to zakouřit si a uvolnit stres a napětí nebo si prostě vychutnat mírnou dávku jedu. To fakt nemám zapotřebí.
A pokud chce někdo argumentovat, že protikuřácký zákon přivede na mizinu provozovatele malých restaurací, barů a venkovských hospůdek, protože k návštěvě těchto míst prostě neodmyslitelně patří: popovídat si s přáteli, popít a zahulit si, tak mu budu s radostí oponovat, že kecá. Zmíněná zařízení (pokud nemají jiné ekonomické problémy) to nejspíše přežijí stejně tak jako jejich návštěvníci – kuřáci. Když se chce, jde všechno, záleží jen na vzájemné domluvě – důkazem toho jsou jiné státy, kde už tento zákon dávno mají a nehroutí se z toho a údajně (ptala jsem se pár Britů, jak to vidí) krachují jen ty hospody či bary, které prostě neobstály v konkurenci.
Vážně bych z toho nedělala drama, že kouření je ohrožená aktivita, která zajde na úbytě. No a co, tak už prostě v báru nebude houstnout dým, náruživí kuřáci si občas odběhnou ven na čerstvý vzduch, lidi v lokálu si budou moct tak jako tak popít, zanadávat na politiku, mrknout se na fotbal a popovídat si – a ještě na sebe uvidí a doma nebudou muset čelit narážkám: „táhne to z tebe jak z putyky“, i když si třeba ten den dali jen dvě malý.
Sečteno podtrženo, myslíte, že to nezvládneme?
