Usadil se v koutě v černém pršiplášti, přišel nikým nepozván a nemínil odejít. Rozjitřil vzpomínky, zaryl se do srdce, až to zabolelo. Rozprostřel svůj plášť, takže všude byla tma. I světlo na konci tunelu jako by ten den zmizelo.
Začal vyprávět o jedné malé světlovlasé princezně, která si ráda hrála s panenkami, vařila jim polévku z písku a drobných kamínků (to byly jako knedlíčky) a povídala jim popletené pohádky před spaním. Vyhrávala nade mnou v pexesu, ukazovala mi, že už umí plavat - zatím jenom pod vodou, ale to se časem podalo, připálily jsme společně vanilkový puding a dostaly vynadáno, že je ten kastrol na dně úplně černý... a spoustu dalších věcí. To všechno si vybavuji. Už sice jen velmi matně, protože to je už dávno. Asi tak tisíc světelných let nebo ještě déle.
Vůbec si nevzpomínám, kdy ta malá dívenka s vlasy jako sluníčko, vyrostla v mladou krásnou ženu. Dělilo nás od sebe šest let a po Revoluci taky dost odlišné životní poměry. Nenašla jsem odvahu se k ní hlásit, naše životy se poněkud míjely a jen občas se protly na různých rodinných oslavách, promocích, svatbách či pohřbech. Nebo taky když jsme s čerstvě narozenými dvojčaty nebyli schopni vyřešit svízelnou situaci s bydlením, nabídla nám nezištně na rok svůj byt, protože zrovna cestovala po světě.
Pak měla svoji vlastní rodinu, krásné děti, krásný dům..., zatímco se mnou se to v životě tak nějak všelijak zamotalo... Jenomže krásný dům a život bez finančních starostí neznamená vůbec nic, když přijde odporná nevyléčitelná nemoc, která nebere úplatky a nedá se s ní smlouvat...
Promiň, že jsem ti neuměla být nablízku
promiň, že už nedokážu brečet,
mám sucho v očích a prázdno v srdci.
A že ten černý smutek se natrvalo
usadil v koutě, už se nikdy nedozvíš.
Viděla jsem tvůj poslední úsměv
krásný jako vždy, tak si tě budu pamatovat
a vím, že tě už nic nebolí a ty se na nás
díváš shora a zase se krásně usmíváš
a když zrovna prší, vím, že to brečí andělé
a možná že, některé z těch kapek
jsou právě tvoje slzy...
Díky za vše.
Když jsi byla malá, něčím jsi mi strašně připomínala Leontýnku. Vůbec jsem netušila, že tvůj osud bude v mnohém podobný...
Věnováno Markétce.
