Kdo uteče, nevyhraje

„Hele co říkáš na toho vyčouhlýho kluka?“ sondovala Evka v šatně po hodině aerobiku. Markéta si nezaujatě rolovala svý pruhovaný návleky, co jí upletla babička podle Vlasty. Prej se to takhle nosí. Vypadá v nich jak včelka Mája.

„Jakýho kluka zase?“, zeptala se Markéta otráveně, když dorolovala ty žlutohnědý vlněný nádhery, co jí tak úžasně neladí k modrooranžovýmu trikotu. Ale zato pěkně hřejou lýtka. Což Evka stejně neocení, protože tý se lýtka neustále  zapalujou. Už jí to zase chytá. Od tý doby co bydlí její sestřenice Evka ve městě, je jak utržená ze řetězu, pořád by jen balila nějaký chlapy. To asi aby u nich na vesnici koukali, koho si to z Prahy přivedla.

„No přece toho s těma dlouhejma trenkama“, opáčila Evka netrpělivě, natáčela se už půl hodiny před zrcadlem jako holub na báni. Prostě musela být vždy a všude dokonalá. Krasavice inteligentní. „Myslíš, že ho potkáme, až dopinkaj ten volejbal?“

Ta to nikdy nevzdá, když si jednou něco zamane, tak se toho drží a nepustí. Jako minule ten svalnatej borec z diskotéky s tetováním na rameni, co se nakonec ukázalo, že je tak trochu ženatý se dvěma dětmi. Teď pro změnu loví Evka mezi sportovci v tělocvičně.

„No jestli myslíš to slonbidlo s bermudama s povolenou gumou v pase, tak toho odněkudˇ znám“, zapátrala v paměti Markéta. Dneska to bude na dlouho, povzdychla si. Evka s tím čančáním nikam nespěchá.

„Fakt jó, ty ho znáš?“, rozzářil se jí obličej jak malému děcku u vánočního stromečku.

„No znám, to je silný slovo. Asi bydlí tady někde na sídlišti. Chodí běhat k nám do lesíka. Občas ho potkám, když venčím Fifinu. To není nic pro tebe, ty přece jogging nenávidíš!“

O týden později:

„Já to vzdávám, do čeho jsem se to zase nechala uvrtat? Už neběžím ani metr! Nesnáším běhání a podívej na chudáka Fifinku, ta už toho má taky dost“, lamentovala udýchaná Markéta a pro jistotu se vyčerpaně zhroutila na nejbližší lavičku.

Evka si totiž usmyslela, že když bude pravidelně chodit běhat po lese, tak určitě jakoby náhodou potká toho sympatickýho dlouhána z tělocvičny, dají se spolu do řeči a pak už je k vážné známosti jenom krůček… Napoprvé s ní musí jít sestřenka Markéta, jednak zná dobře terén a jednak to nebude vypadat tak blbě a nápadně. Trvalo jí dost dlouho, než jí ukecala.

Na ten přespolní běh se Evka náležitě vyfintila. Koupila si drahý šminky, takový ty co se moc nerozmazávají, když se člověk zpotí. Výběr legin a dostatečně sexy trička jí zabral asi tak dvě hodiny. Kriticky si prohlídla Markétu od hlavy až k patě. To mi snad dělá naschvál, zuřila. Kdyby si aspoň ta koza nebrala ty trapný pruhovaný návleky a Fifinu taky mohla pro jednou nechat doma! A teď tady ještě dělá scény, to je celá ona! A pak se má člověk seznámit.

Evka vztekle odfuněla pryč. Jen ať si tu na tý lavičce klidně třeba umře. Simulantka! Ona musí trénovat, aby to vypadalo, že je zkušená běžkyně. Až bude ruka v rukávě, tak se na to lítání po zablácených stezkách mezi stromy samozřejmě vybodne.

Markéta byla naštvaná, že ji ta ambiciózní Evka tak zrádně opustila. Na to aby s ní vymetala pražský diskotéky nebo bary jí byla dobrá! „Tak to vidíš, Fifino, zůstaly jsme tu samy. Nikdo nás nemá rád.“, postěžovala si nahlas a teatrálně se rozplácla na lavičce, jako že omdlévá.

„Můžu ti nějak pomoct?“ Ozvalo se jí za zády. Byl to den dlouhej kluk s vytahanou gumou u trenek. No vida, dneska měl tepláky. Markéta vyskočila jak pružina. Ten tu ještě chyběl. Proč neutíká za Evkou? Ta si kvůli němu může nohy uběhat a on si tady zatím hraje na záchranáře.

"Pěkný pletený roury" dodal z gustem a zazubil se od ucha k uchu, "něco takovýho jsem viděl omotanýho kolem stromu v parku. Tak jseš fakt v pořádku?"

"A z kterýho toho omotanýho stromu si sem spad ty?" Odpálkovala to drzý individuum. "Jo a mimochodem, tohle jsou návleky".

„Hm, tak tedy pěkný návleky“, pokračoval, když se ujistil, že nebude potřeba nikoho zachraňovat, „vypadáš v nich jako ta včela z toho kreslenýho seriálu… To tady v nich jako běháš, jo?“

„Ne, já se tady v nich rojím, copak jsi to nepoznal?“, odsekla nasupeně Markéta, „jsem přece včelka Mája… A vůbec, pokračuj, Evka už na tebe někde číhá za bukem, tak se nezdržuj…“

„Kdo?“ vytřeštil oči.

„Ale jedna taková, co tě chce požádat o ruku…“, ježiš, co to tady melu za blbosti, lekla se Markéta. Kdyby to Evka slyšela, tak mne asi zabije. Proč jsem na něj taková protivná? Vždyť docela ujde… „No tak my už musíme jít, Fifino k noze“, dodala rychle a vykročila směrem k domovu, aby se vyhnula dalšímu trapasu.

„Počkej, to mi vysvětli, kdo mě tady bude uprostřed lesa žádat o ruku…“

„Ále to nic, zapomeň na to…“

Nezapomněl. Ještě teď po dvou letech dával k dobru tuhle historku, jak se vlastně seznámili. Z tý potrhlý holky v pruhovaných návlecích se vyklubala fajn ženská, tož si ji musel vzít. Evku na svatbu samozřejmě pozvali, ale nepřijela.

„Myslíš, že s náma pořád ještě nemluví?“, ptal se Tomáš své novomanželky.

„Né, už je v pohodě. Psala mi mail, že nedorazí, protože jedou s tím jejím novým přítelem Jirkou na nějaký potápečský soustředění.“

„Cože, Evka se dala pro změnu na potápění? A co ty její maratony?“ Kroutil hlavou Tomáš.

„No nediv se, musí si toho novýho nějak pohlídat. S běháním je asi konec. Znáš to, kdo uteče, nevyhraje…“