Kdeže loňští sněhuláci jsou...

Dělat pořádek ve starých fotkách mne baví o dost méně než uklízet ve skříni.  Totiž, vyhodit pár kousků starého nenošeného šatstva nedá tolik práce jako smazat fotku, o které už dávno nevíte, že jste ji pořídili a proč vlastně...

Když mne dneska ráno probudil zvenčí zvuk odhrabování sněhu, podívala jsem se ven a chtěla si tu sněhovou pokrývku vyfotit, než za pár hodin zmizí. Tak už tu máme zase zimu, říkám si. Vždyť byly před chvílí letní prázdniny. Ach jo, to ten čas letí, nějak ho nestíhám sledovat. 

Nazula jsem si děravý kroksy, že vyjdu na zahrádku a udělám si nějaký zimní zátiší. Do letní obuvi mi ihned zalezla hromada studivého sněhu, takže jsem od původního záměru upustila. Přece se nenastydnu kvůli pár fotkám. Vždyť ten samý výjev fotím skoro každý rok.

Odpoledne se pak probírám paměťovou kartou foťáku a přemítám, co mám vyhodit a co uložit do archívu na externím disku. Vyskakují na mne snímky, u kterých si ani nejsem úplně jistá, kdy a kde jsem je fotila. Je mi líto je smazat, co když se někdy někde budou hodit.

Tak třeba tenhle loňský (dost možná že předloňský) sněhulák. Mračil se na mne, když jsem se za tmy vracela z práce domů. Tak jsem ho vyblejskla, abych měla důkazní materiál, že i v Praze občas vzácně napadá sníh.

Ráno už po něm nebylo ani památky. Někdo ho nejspíš rozšlapal. Bodejť, když se tvářil tak nerudně. Tak jsem aspoň za světla zdokumentovala nadýchanou bílou peřinu na tý kadeřavý vrbě, co vždycky visí přes cestu a člověk nemá kudy projít. No bóže, tak to vezmu vedle přes trávník.

Tu vrbu letos v létě nějaký snaživec opižlal tak, že z ní zbyl už jen ubohý pahýl. Předloni vypadala asi takto:

Jo a tenhle kámen, co máme už více než třicet let na zahradě, toho už taky pamatuje hodně. Vybavuji si, jak jsme ho s rodiči vydloubli v nedalekém lese (který patří k chráněnému území !). Zkuste si představit tu fušku, než kámen povolil a než jsme ho spojenými silami naložili na plechové kolečko. Mě bylo tenkrát asi deset a strašně jsem se bála, že cestou potkáme nějakého strážce zákona, který nás rovnou zatkne, nebo mne uvidí někdo ze spolužáků a bude se mi posmívat, že vozíme na kárce šutry přes celé sídliště. Otec mne strašně sprdnul, co hysterčím.

Teď už mne nesprdává, bohužel už více než čtyři roky není mezi námi.

Už dávno jsem nedala vyvolat fotky klasicky na papír, hromadí se mi jen tak halabala bez ladu a skladu v digitálním archivu. Možná proto se zdráhám je mazat, i když mnohé z nich ukazují jen nepodstatný detaily, které se mi po letech leckdy nevybavují. Vzpomínky na různé situace z minulosti časem roztávají jako sníh, ale přeci jen po nich zůstávají stopy uložené kdesi hluboko v paměti.

Foceno mnou někdy v rozmezí 2016 - 2017.