Kápézetka

Určitě jste ji v mládí také měli. Vzpomínáte? Já jsem tu svoji  před časem našla kdesi na dně šuplíku. Proč jsem si ji schovala, nevím - možná z nostalgie, nebo co kdyby se náhodou někdy zase hodila. Její obsah dnes asi budí úsměv:

 ... 60 haléřů na telefon, 2 Kčs pro případ nouze, provázek, zavírací špendlíky, jehla a nit, sirky, kousek svíčky, náplast, důležité kontakty (například VB) a tak podobně. K přežití by to nejspíš nestačilo, ale při troše fantazie...

Tak třeba: ztroskotám na pustém ostrově, hynu hlady a žízní a tak si vyrobím z provázku a sichrhajsky udici a zkusím něco ulovit. Po dvouhodinovém tření klacíku o ploché dřívko, jak jsem to okoukala z knížky o Robinsonu Crusoeovi, není ani náznaku po jediné jiskérce. Zalepím si puchýř na ruce náplastí a přemýšlím, jak rozdělat oheň sirkou bez škrtátka. Hlady žvýkám kousek svíčky, protože jsem bez návnady samozřejmě nic nechytla a jeden zavírací špendlík mi definitivně uplaval v moři.

Zatímco si vyčerpaná hlady, sedíc v meditační poloze, v jedné ruce sirku, ve druhé dvoukorunu, přeříkávám jako mantru telefonní číslo Veřejné bezpečnosti, na opuštěný ostrov dorazí tlupa lidojedů. Místo aby si mne připravili jako druhý chod k večeři, v daný moment by mi to bylo už asi jedno, zírají na mne s údivem. Když ke mně přistoupí zřejmě jejich náčelník - usuzuji tak, protože je nejvíce ověšený nějakými tretkami, věnuji mu druhý (a zároveň poslední) zavírací špendlík jako ozdobnou sponu a za pomocí jehly a nitě mu zašiju tržnou ránu na noze.

Když ho navíc obdaruji dvěma lesklými penízky (chudák netuší, že za nominální hodnotu 2 koruny 60 haléřů si koupí leda tak sáček polotučného mléka a dva rohlíky), jeho štěstí nezná mezí. Plynnou angličtinou se mne zeptá "What´s the problem?", což samozřejmě netuším, a tak mu alespoň lámanou ruštinou vysvětluju, že bych ráda "jéchala damoj, ale něznáju kudá". Překvapivě se ve skupině kanibalů nachází tlumočník ruštiny, takže se rukama a nohama nějak domluvíme... a jestli mě nesnědli k obědu či odpolední svačině, tak tam s nima žiji až do dnes...

No ano, už zase plácám nesmysly, ale to jen proto, abych se dostala k podstatě úvahy. Nevím, jestli by nám v dnešní době pomohla k přežití "krabička poslední záchrany" z dob tehdejších. Nevím, jestli bychom si bez internetu, mobilního telefonu a jiných vymožeností vůbec poradili v nouzi nejvyšší. O tom, co by kdyby tako skutečnost nastala, třeba díky blackoutu, zatím jen spekulujeme v katastrofických akčních filmech, při kterých si náramně odpočineme a pak hajdy zpátky do naší civilizace.

Tuším, že lidé v jiných méně vyspělejších částech světa nejspíš na akční filmy moc nekoukají, oni je totiž svým způsobem žijí. Musí dnes a denně v reálném životě improvizovat mnohem více než protagonisté reality show Survival a než já, která si tady pohrávám s pár slůvky v říši fantazie.

----------------------------------------------------------------

Kápézetka je taková moje úsměvná vzpomínka na naivní dětství v dobách, kdy jsme se pošetile bránili proti agresorovi oblečeni do pláštěněk a igelitových pytlíků, plazíce se po lese a číhajíce, jestli poletí paprsek alfa, beta nebo gama, o kterých jsme toho věděli zhruba tak stejně jako o světě za ostnatým drátem.

Ten svět se mezitím díky moderním technologiím poněkud zmenšil, někde dráty zmizely, jinde se opět staví, tak nějak celkově zhrubnul a více se zalidnil. Teď už neřešíme paprsky alfa, beta ani gama, ale co a jak dál s touhle planetou, mizícími přírodními zdroji, přibývajícími problémy mezi kontinenty, národy i mezi jednotlivci. 

Zanecháme po sobě příští generaci, alespoň něco jako středně objemnou krabici poslední záchrany? Upřímně řečeno, nemám zdání, co by v ní mělo být, aby to našim potomkům bylo co platné. No při troše fantazie...

Bohužel, na to ani moje fantazie nestačí, třeba bych se měla podívat na nějaký katastrofický akční film...