Před lety byla taková příjemně měkoučká, pěkně tvarovaná a pružná. Každý se s ní rád pomazlil a těch radostí, co si do sytosti užili... Jó to byly časy! Bezstarostné mládí plné divokých a vášnivých nocí, láskyplných vzdechů a...
...roztoužených rán. Všechna ta důvěrná slůvka a něžné dotyky...Vždyť to není tak dávno.
Jak šel čas, byla čím dál tím více utahaná, ztrácela svůj pěkný vzhled a tvar, o pružnosti raději pomlčme. I té vášně a radosti bylo pomálu, už si ani nevzpomínala, kdy naposled...
Tušila, že se jí dříve nebo později zbaví. A vymění ji za novou, jako by ta společně prožitá léta nic neznamenala. Tomu se říká vděk a úcta! Tu a tam dokonce zaslechla nějaké nelichotivé poznámky na svou adresu: jako že je stará a už k ničemu nebo tak nějak. A jak prý vypadá? Ta léta se na ní pochopitelně podepsala. No nikdo nemládneme, to si snad nebudeme vyčítat, ne?
Co se mnou jen bude? Strachovala se. Vyhodí mne z domu nebo tu budu ještě nějakou chvíli trpěna? Nejdříve mne vypudí ze své postele, asi skončím na čas v obýváku. Takové ponížení!
Jednou takhle na večer zaslechla tiché spiklenecké dohadování: "Tak co s ní provedeme? Vždyť už je úplně nemožná. Tady zůstat nemůže, jenom překáží..."
"Co na balkón?", odpověděl druhý spiklenecký hlas.
"Šílíš? Poničí mi šnitlik a bazalku. To tě nesmí ani napadnout!"
"Ale né, já myslel, že ji prostě vyhodíme z domu, až bude tma. To bude našup a nikdo nás neuvidí..."
"Jo ták! Ale co moje muškáty? Myslíš ty prosímtě vůbec hlavou? Víš jak to minule dopadlo, když jsme se zbavili tý starý telky? A navíc Nováček pod náma chodí pozdě spát, furt hulí ty svoje cigára na balkóně. Už minule nás napráskal družstvu, podrazák jeden zatracenej..."
"No jo, Nováček... Tak ji zatím šoupnem do sklepa, ale taky to nemusí nikdo vidět. Znáš lidi, to zas budou drby."
A tak skončila na několik dlouhých měsíců v úzké sklepní kóji. Byla tam tma a zima a plíseň. Nikde nikdo, úplná samotka. Jen myši měly z její přítomnosti radost, aspoň někomu není na obtíž, pomyslela si trpce. Mohlo to být horší, taky mě mohli pohodit někam do bahna na skládku nebo rozcupovat na kousky, utěšovala se. Takhle můžu být aspoň prospěšná té myší rodince, už mi ani nevadí ty jejich ostré zoubky, to se dá vydržet.
Jednoho dne se ve sklepě rozsvítilo světlo, zarachotil klíč v zámku, vrzly staré dřevěné dveře.
"Seš úplně blbej! Dyť sem ti řikala, že ji ještě můžeme potřebovat. Podívej se na tu hrůzu - dyť je samá díra, zatracený myši! Kolikrát ti mám říkat, že máš koupit nějakej jed."
"Neboj, to pude spravit. Tady se to trochu vycpe a sem přilepíme ňákou záplatu a bude. Fakt by ti skautíci za ni dali prachy?"
"No voni by ji asi chtěli zadarmo, ale nejsem přece úplně pitomá. Vždyť je ještě dost dobrá a hlavně kvalitní. Je to poctivej materiál a ty péra nejsou zase až tak vytahaný. Pár stovek by to mohlo hodit, ne? Byl ses podívat k těm popelnicím? Včera jsem tam viděla další dvě - asi Vomáčkovi, kupovali svým děckám nový postele, Maruna se s tím všude chlubí..."
"Jo to by odpovídalo, vždyť víš jaký jsou bordeláři. Klidně by to vyhodili z okna, kdyby mohli..."
"Tak hlavně, aby nám ty dvě od popelnic nikdo nevyfouk, znáš lidi."
Lehce ji vypucovali, místy zašili prokousaný potah a putovala o dům dál. Přijela si pro ní parta mladých lidí, prý nějací skautíci. Měli z ní upřímnou radost.
"Ta je skvělá! Na naši táborovou chalupu se bude hodit. Trochu ji vyspravíme a bude jako nová. Když něco málo slevíte, tak bychom si mohli plácnout, ne?"
Sice se trochu cukali, jako že úplně za pár šupů to nebude, ale když jim ti sympatičtí skautíci slíbili, že jim odvezou další staré harampádí ze sklepa, nakonec se domluvili.
_______
Byla vlahá letní noc. V lese občas zahoukal sýček, jinak úplné ticho. Šeptali si sladká slovíčka, dotýkali se něžně svých roztoužených těl, kypěli mládím a radostí. A láskou.
Tak to má být, řekla si sama pro sebe a spokojeně zavrzala svými stářím opotřebovanými, ale stále ještě pružnými péry.
P. S.: Jakákoliv podobnost s fejetonem J. Nerudy je čistě náhodná, příběh byl inspirován skutečnými událostmi. Jo a ta myší rodinka spokojeně žije dál, jen se přestěhovala k Vomáčkovým.
Tak zas někdy příště. :))
