Začalo to celkem nevinně: milá usměvavá studentka nám rozdala jakýsi dotazník. Prý to potřebuje jako průzkum pro svou diplomku. No fajn, proč ne, lidé si musí pomáhat… Asi tak u páté otázky jsem frustrovaně odložila pero. Proč?
Co jsem jí udělala? Vždyť ode mne před lety u maturity dostala celkem pěknou dvojku, taky jsem jí už dávno odpustila, že si při mých hodinách občas pilovala či lakovala nehty a se shovívavým úsměvem (leč cukajícími koutky) jsem tenkrát ve 2. ročníku přešla, když na dotaz, co by si vzala sebou, kdyby ztroskotala na pustém ostrově (procvičování 2. podmínkové věty), odpověděla „žehličku na vlasy“. Tak za co mne teď trestá?
No posuďte sami, jak by vám bylo, kdybyste měli kroužkovat odpovědi ve škále „Nikdy“, „Velmi zřídka“,… „Celkem často“ až „Vždy“ u tvrzení typu: Myslí mi to pomalu. Obtížně se koncentruji. Zdá se mi, že mi to nemyslí jasně. Dělá mi potíže přemýšlet o složitých věcech, atd., atd. A takových otázek „na tělo“ tam bylo cca 50.
Údajně se tím měl zkoumat syndrom vyhoření, copingové strategie či sociální podpora nebo tak nějak. Tak trochu jsem tazatelku začala podezřívat, jestli čistě náhodou nemapuje plíživý nástup Alzheimera u lidí nad čtyřicet let. Ten dotazník nakonec skončil na dně stohu papírů, ke kterým se dostanu tak možná o příštích Velikonocích. Jestli tedy vůbec.
Na celou věc bych s klidem zapomněla, ale o pár dní později mi bylo na jiném místě netaktně naznačeno, že prý jsem děsně pomalá. Když jsem se asi půlminuty rozmýšlela u regálu v sámošce, jaké mám vzít ovoce na svačiny, ozvalo se za mnou nevrlé „Budete ty banány hypnotizovat ještě dlouho?“ Vzhledem k tomu, že nikdo jiný v tu dobu neupíral soustředěně svůj zrak na zmíněné tropické ovoce, byla ta poznámka jasně určena mě. Měla jsem sto chutí odseknout: „Jo a dejte si pozor, abych nezhypnotizovala i vás“.
No dobrá, tak mi to občas myslí trochu pomalu, zejména takhle v šest hodin ráno, kdy od pondělí do pátku vstávám, mi to velmi zřídka myslí jasně. No a závěrem náročného týdne mi to celkem často (asi bych měla rovnou přiznat, že téměř vždy) nemyslí pro změnu vůbec. To jsem ráda, že nastoupím do té správné tramvaje, nezapomenu doma mobil a nedobývám se správným klíčem do špatných dveří, či naopak. Je to snad příznak nějakého zákeřného syndromu? Že by podzimní únava, předvánoční stres nebo dokonce už celková opotřebovanost?
Tuhle jsem studentům předhodila k zamyšlení (jsou mladí, ještě nemají nárok na pomalé či nulové myšlení) jakýsi článek o chytrých telefonech, sociálních sítích a zkrátka životě online. Na tohle téma dnešní mládež diskutuje celkem ráda a ochotně, zde se pohybují ve svém živlu, dokonce někteří z nich jsou i schopni připustit celkem nelichotivý fakt, že kontrolují nové zprávy bezmála stokrát za den.
A to jsem si myslela, že je to jen senzační výmysl autora článku. Takže ne. Celkem to chápu, kdyby člověk nebyl neustále v obraze, určitě by o něco zásadního přišel. Sice tím promarní spoustu drahocenného času, kdy by mohl dělat něco užitečnějšího, ale čert to vem. Říká se tomu „fear of missing out“. Prostě fenomén dneška, kdy se po mě nechce, abych o něčem sáhodlouze přemýšlela, ale hlavně abych měla přehled, co se kde děje.
Konečně bych už měla vysvětlit, jak je to s tou rybkou. Jak tak diskutujeme a vyměňujeme si své zkušenosti s moderními technologiemi, zjišťujeme různé generační rozpory. Například studenti nějak nemůžou vůbec pochopit proč já, osoba více než dvakrát tak stará než oni, nepoužívám a ani nehodlám používat svůj Facebookový profil, když už ho mám, ale to by bylo na dlouhé povídání (Pozn. - viz na konci). Pak jsem jim ale zasadila další ránu od boku: „Jste na tom hůř než zlatá rybka?“
Ten článek nehorázně tvrdil, že chytré telefony negativně přispívají ke zkracování doby soustředění. Společnost Microsoft si údajně objednala vědeckou studii, která zjistila šokující závěry: Lidská schopnost soustředit se na jednu věc se prý za posledních patnáct let zhoršila z dvanácti sekund na pouhých osm. No to by nebylo tak hrozné, kdyby tatáž studie neukázala, že zlatá rybka se v průměru dokáže soustředit celých devět sekund!
To jsme to dopracovali!
Nemyslím, že by za to mohly jen ony pověstné komunikační technologie, na které dnes s oblibou svádíme všechno. Prostě žijeme v době, která si žádá „multitasking“, neboli děláme hned několik věcí najednou a ani jednu z nich pořádně, těkáme sem a tam, honíme termíny a lepší výdělek a na nějaké soustředění nezbývá moc času. Kdo z nás dnes vydrží sedět více než hodinu v ušáku u krbu a číst třeba Dostojevského? Já teda ne – zhruba po půl hodině četby Běsů jsem zřejmě vypadala jako ten slavný obraz od Filly. To si radši pobrouzdám hodinu, dvě, tři… po internetu.
Zlaté časy kdy se nikam nespěchalo a brouzdalo se hlavně v parku, v luzích a hájích! Kam se jen poděly? Proč se dnes soustředíme na mraky nedůležitých povrchních věcí, ale často nám unikají ty podstatné? Copak rybka, té může být úplně šumafuk, jak dlouho a na co se soustředí, když si jen tak bezstarostně proplouvá životem.
Šťastná to zlatá rybička!
=============================================================
Pozn: Tak to už není tak úplně pravda - dne 6.11. cca v 16.30 jsem se i já stala uživatelem svého FB profilu. No ještě nevím, jak to funguje, ale už jsem cvičně odepsala na žádost o přátelství (možná tam visela dost dlouho, omlouvám se) a sama jsem zaslala asi dvě nebo tři - takže zdá se, že i já vezmu na vědomí tohle médium. Uvidíme.
