Zaujal mě v novinách takový nápad: předělejte si starý nábytek na nový – tuhle to chce sundat omšelý nátěr, ošmirglovat, promazat panty, dát novou polituru a máte doma krásný model, skoro jako nový. Já vím, nic nového pod sluncem…
Různými projekty na způsob „dejme věcem druhou šanci“ se zabývá v posledních letech už celá řádka lidí a zdá se, že s tím mají úspěch. Vdechnout nový život se dá nejenom nábytku, nemoderním kouskům v šatníku nebo jiným odloženým věcem, u kterých si říkáte: „přece to nevyhodím“. Taky si můžete pořídit zbrusu nové (i když už dávno použité) knížky a ty, co už máte přečtené, poslat dál. Proč ne, to nezní špatně.
Tak mne napadlo, když se dá šmrncovně přešít obnošený zimník, proč bych nemohla trochu zrecyklovat jeden svůj více než tři roky starý článek z listopadu 2013. Původně vyšel na blogu OnaiDNES, který před časem zaniknul, tedy respektive byl sloučen s iDNES. Tak se stalo, že pár mých textů z dob, kdy byla moje závratná blogerská „kariéra“ ještě v plenkách, získalo převedením na jiný systém čtenost rovnou nule a sešly mi z očí i mysli. A pak mne po čase mile překvapilo, když znova vypluly na povrch, protože pár čtenářů se doslova prohrabalo (tedy proklikalo) tři roky zpátky k téhle staré zapomenuté veteši, ke které nemám přístup ani já sama přes Moje články v Administraci.
Že bych dala jen tak na zkoušku druhou šanci článku, který si za poslední tři roky přečetlo něco přes dvacet trpělivých čtenářů-archeologů? Díky, to potěší a zahřeje. Ještě že skoro nic nevyhodím a „skladuju“ většinu starých textů na externím disku.Trochu ho opucuju, ošmirgluju, přelakuju, sem tam něco umáznu a vychytám stylistické mouchy. A „skoro nový“ článek může do světa. Uvidíme, co to udělá, maximálně bude mít verze dvě čtenost pod dvacet. No a co?
Tak tedy zde je obnovená, upravená a zkrácená verze „Jsem úžasná a pozitivní“ (OnaiDNES, 9. 11. 2013):
Ráno stojím v koupelně před zrcadlem a opakuji si mantru: „Jsem krásná, skvělá, úžasná“. Otevřu oči, podívám se do zrcadla – hm, aha, no trocha nadsázky po ránu neuškodí. Budu s tím asi něco muset udělat, aby se myšlenka aspoň trochu přiblížila realitě.
Nemám čas předělávat celou fasádu, přírodu stejně neoklamu. Takže jako obvykle na sebe naplácám hydratační krém, oční stíny (jako by nestačily ty, co už mám pod očima) a snažím se nevypíchnout si oko kartáčkem od řasenky, když usiluji o rekord měsíce – dva a půl minuty zkrášlování (no spíše ochranného maskování).
Vykopu se z domova do nevlídného mrazivého počasí. Pokouším se přivolat nějaké pozitivní myšlenky: začíná nový báječný den, opakuji si umíněně. Je sice ještě tma, ale už se skrz ní pomalu a jistě prokousává denní světlo. Dobíhám autobus. Podaří se mi do něj jen tak tak nacpat – no skvělý, už se sem nevejde ani noha, nicméně nějaký chlápek do mne zezadu strká a cedí mezi zuby nadávky, jako že bych měla hejbnout tou tlustou ............. a nepřekážet mu v cestě.
To jako myslí moje pozadí? Nespletl se? Vždyť rozměry mých zadních partií snad nejsou až tak tragický (ve srovnání s tou paní co sedí támhle opodál – promiňte, madam, nic ve zlým). No nic, ten hulvát mi úžasnou náladu nezkazí. Pozoruji spolucestující zachumlaný do zimních kabátů a bund s nepřítomným ranním pohledem. Trochu optimismu aby člověk pohledal.
No vida a přece – na jednom sedadle vidím paní asi kolem sedmdesátky, má na sobě drze letní květovanou sukni a vysoké šněrovací boty martensky a usmívá se. Asi jako jediná v celém autobuse. Škoda, že vystupuje na další zastávce - nahodí na záda vínový kožený batůžek a mizí mi v dáli. Den se náhle vyjasňuje.
Že bych zítra taky vytáhla ze šatníku tu svou červenou sukénku s kytkama, co o ní kolegyně ironicky prohlásila, že bych s ní klidně mohla tančit Slovanské tance? Proč zrovna „slovanské“ mi došlo až z odstupem času. Vybavilo se mi to tak nějak mimoděk, když jsem si vyslechla tu nelichotivou narážku toho protivnýho chlápka. To by teprve čučel na poctivou slovanskou pr……., kdyby před ním zavlál ten červený hadřík!
Když tak po sobě čtu ty více než tři roky starý řádky, tak se ptám sama sebe: Jsem stále ještě úžasná a pozitivní? No, jak kdy. Teď na konci roku, kdy člověka tak trochu přepadá skepse, bilancuje, dává si předsevzetí, že už si nikdy nedá předsevzetí…, by to chtělo aspoň krapet pozitivního myšlení. Chce to zkrátka trochu cviku a sebezapření. Když už nic jiného nepomůže, můžu si den co den tvrdošíjně opakovat svou mantru: „Jsem úžasná, jsem úžasná, jsem přece, krucinál do prčic práce, úžasná…“
Zkuste to taky. Že byste si při tom připadali jako magoři? No a co? Don´t worry and keep smiling!
