Paní v tramvaji, věkem asi tak přes sedmdesát, se skoro lekla, když jsem jí nabízela své místo. "Ne naopak, vypadáte opravdu báječně", uklidnila jsem jí, "jenom mě napadlo, že si třeba budete chtít sednout". Potěšeně se usmála...
Ta paní rozhodně ´blbě´ nevypadala, byla to sportovně oblečená vitální dáma. Zkrátka jsem si jen vzpomněla na své dobré vychování a na takové ty cedulky, které visívaly ve veřejné dopravě: "Mladší uvolněte místo starším".
Dnes už tam nevisí, není na ně místo kvůli reklamám, takže mnoho lidí mladších než já, kteří ty nápisy už nezažili, bohužel neví, že by měli někoho pustit na svou sedačku. To bude asi ten důvod.
A nebo možná jiný.
Možná že globální oteplování a takový ty všelijaký moderní technologie způsobily, že trochu hůře vidíme, slyšíme a vnímáme. To by taky mohlo být ono. A nebo třeba ti mladí nechtějí někoho urazit, tím že mu naznačí, že už je starý a tudíž potřebuje sedět. Co kdyby je takový dotčený senior či dáma v nejlepších letech zažalovali za urážku na cti?
Tahle paní to naštěstí pochopila a nezlobila se na mne. Snad se dovtípila, že já ve svém už dávno ne mladistvém věku, si chci dokázat, že na to ještě mám a klidně těch pár stanic postojím. Ale stejně mi tu radost neudělala a nabízené místo odmítla.
Nebo mi tím lehce poděšeným zvoláním, abych probůh nevstávala, chtěla vzkázat něco jiného: že nechce obtěžovat někoho, kdo má tři nadité nákupní tašky, když kolem sedí spousta dvacátníků a mladších bez tašek, které by mohlo napadnout to samé co mne.
Nenapadlo.
To už se tak stává. Vzala to celkem statečně a jsem jí vděčná za to, že neměla potřebu házet do přísedícího publika uštěpačné nakvašené poznámky jako tuhle jedna ´madam´ o dva tři roky starší než já, kterou urazilo, že nikdo nemá potřebu jí uvolnit místo a neodpustila si výchovnou přednášku na téma: "Frackové nevychovaní, měli je doma víc řezat, to my když jsme byli mladí... atd. atd."
Tohle taky k ničemu nevede. Takhle se mládež nevychovává. Koneckonců, chtěla bych tu ´madam´ vidět, když byla mladá, jestli opravdu byla vzorem všech cností.
Nechci tady planě moralizovat a někoho odsuzovat. Já sama jsem onehdá nepustila sednout asi tak pětatřicetiletého Brita, který nastoupil na zadní plošinu tramvaje s kočárkem. Zaboha nemohl pochopit, že ta neomalená ženská (já) si tam tak klidně sedí a medí, zatímco on, zasloužilý otec, musí vedle svého kočárku stát. Celou cestu z Holešovic až na Malostranskou hlasitě vyprávěl (samozřejmě anglicky) svému batoleti, že Češi jsou nekulturní národ (má recht) a vrhal na mne kradmé pohledy. Čím víc tlachal, tím více jsem vysílala k jeho dítku líbezné úsměvy.
Přece mu nezkazím radost tím, že mu rozumím každičké slovo a nebudu mu vyprávět, že my zaostalí barbaři v Čechách prostě pětatřicetileté chlapy na sedadlo nepouštíme, abychom nepotupili jejich mužnost. Ledaže by měli nějakou končetinu v sádře.
O tom bych ostatně také mohla vyprávět. Před pár lety jsem si zlomila nohu a chodila asi měsíc s berlemi. A víte, kdo mne pouštěl sednout nejvíce? Lidé hodně nad šedesát. Dívali se na mě chápavě: však my víme, jaké to je, když nemůžete na nohy.
Takže milá paní, nevyskočila jsem ze sedadla, protože vypadáte staře a ´blbě´, ale z čistě zištných důvodů. Pokud na tom někdy budu hůř než vy, mám jistotu, že mne určitě na oplátku pustíte sednout. Těm mlaďochům bych přece mohla pořádně vyčinit:
"Frackové nevychovaní, copak vypadám jako sešlá nemohoucí stařena nad hrobem?"
