Hynku, Viléme....

Bylo to někdy navečer, ale ne až tak pozdě, že by nebylo vidět ani na krok. Nevybavuji si přesné datum, tuším tak z kraje máje. O lásce šeptal tichý mech, květoucí strom lhal lásky žel…  Do cesty se mi připletlo pár borových šišek z několika vzrostlých jehličnanů opodál. Zrovna když jsem supěla v kritickém úseku do kopce, něco tam velmi silně zavánělo. A borový porost to nebyl. Do háje! Nejspíš to budou jako vždy přetékající popelnice!    

Můj tajný bol v levém lýtku postupně přerůstal v intenzívní svalovou křeč, takže jsem kromě zadýchaného funění začala temně polohlasně zvučet, kvílet a úpět. Těch pár kol, které jsem si původně chtěla dát kol našeho borového ´hájku´, jsem potupně vzdala. No co, je takový vlahý poetický večer, alespoň se projdu.

Když tu se z křoví stinných vynořil malý šedý mix teriéra a za ním dva další, černý a hnědý. Pokud na ně přišel lásky čas, tak jeden z nich početně tak trochu přebývá, uvažuji nestydatě. Dva psí kluci se začali prát, dost možná jako sokové v lásce, nebo spíše jen tak z legrace. Každopádně, do rezava zbarvená fenka na ně evidentně dlabala. Totiž snažila se právě vydlabat nějaké svinstvo z plechovky odhozené nedaleko popelnic.   

„Hynku, …..“, vábil naléhavě hlas staré paní. Černý psík patrně usoudil, že zdatnějšího šedivého druha, zřejmě vůdce smečky, stejně nepřemůže a tak vyklidil pole.  Poslušně se rozeběhl za svojí paničkou. 

´Vilém´ a ´Jarmila´ konečně pochopili, že je máj a že kromě netaktně šmírujícího funícího a zpoceného tvora široko daleko nikde nikdo, načež zalezli do podrostu. Chtěla jsem se diskrétně vzdálit. Zbytečné obavy. Rezavá fenka, pravda, vydávala blažené zvuky, nikoliv však proto, že lůny krásná tvář byla tak jasně bledá, ale protože to zvědavé zvíře právě ukořistilo jakousi nevábně vonící kost. 

„Fuj je to, Jarmilo“, okřikla jsem tiše psí dámu, která se vůbec nechovala jako dáma ale jako naprosté čuňátko, „běž za paničkou, dá ti nějakou dobrotu, nech ty hnusy na pokoji!“

Paní Hrdličková, jak jsem si pracovně stařenku pojmenovala, mne však poněkud zklamala.

„Ale no tak Lucinko, Mirečku nezdržujte, dneska dávají ´Máme rádi Česko´….“, ozvalo se opět její netrpělivé volání.

Hm, škoda, paní zřejmě nemá ráda české klasiky.