"No já to moc neřeším, jestli ti hokejisti vyhrajou ňákej kov", prohlásila paní, co vedla vnoučka do školy. To jsem si oddychla, že jsem nejspíš normální, protože i já jsem totální neřešič, jestli ti klucí, co se honí po ledě...
...s tím klackem v ruce za tou kulatou placatou věcí, vyhrajou či nevyhrajou medaili. Moje národní hrdost tím nejspíš neutrpí. Jo to kdysi před dvaceti lety jsem dokonce vstávala kvůli rozhodujícímu zápasu ve tři ráno, ale teď už touhle dobou většinou spím (pokud zrovna nepočítám před spaním ovečky).
A navíc, vždyť já ani neznám jediný jméno současnýho českýho hokejisty, co hraje za národní tým. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že ten Francouz, o kterém se pořád mluvilo, je vlastně Čech a chytá góly. Taky v pravidlech hry mám poměrně hokej a i s těma správnýma brýlema mi činí potíže se zorientovat, kdo je kdo a do které brány vlastně střílí.
Vnouček se školní aktovkou také naštěstí pochopil, že babička není ta pravá hokejová fanynka a přestal jí podrobně líčit nájezdy na bránu, fauly a zakázaný uvolnění. Před přechodem pro chodce ji poslušně vzal za ruku a tou druhou ukazoval směrem nahoru: "Hele, babi, koukni na to nebe..."
Taky jsem se podívala, kam mířil jeho prstík a opravdu - nad náma už nebyla po ránu černá tma, ale na nebi se usmívaly červánky. Přestala jsem se dívat do země a začala jsem sledovat ten nebeský hokej načechraných mráčků, které se honily po modročervený hrací ploše. Jeden kolemjdoucí na přechodu pro chodce na mě vrhnul udivený pohled, kam to sakra koukám a proč nepřecházím ulici.
Náhodou, těch červánků na světlý obloze jsem si všimla už před pár dny, když jsem se po jarních prázdninách opět vykulila do práce. To je nádhera, na to si musím příště vzít foťák, umínila jsem si. A tak jsem se následující den, místo abych jako obvykle dávala pozor pod nohy, když cestou do práce kličkuju přes staveniště, stala reportérkou mraků.
