Milý deníčku... 8. června: Vlevo ovce, vpravo ovce, sem tam pasoucí se krávy, všude žluté pichlavé keře rostliny goarse, políčka oddělená živými ploty zvanými ´hedges´. Ano, konečně se nacházím v ostrovním království.
Je kolem páté ráno, mentálně mám o hodinu více, ale mobil mi hlásí: "Vítejte na území Velké Británie, chcete si aktualizovat čas?" Ano chci a taky se mi chce strááášně spát! Ve tři hodiny středoevropského času nás totiž autobus vyplivnul na hranicích v Calais. Následující tři hodiny (komu by to matematicky nevycházelo, odečtěte jednu hodinu na druhé straně kanálu La Manche) jsem se nacházela ve stavu částečného bezvědomí.
Dopotácela jsem se k chlapíkovi v uniformě. „Bonjour“, povídá. No pěkně děkuji, jaký pak ´dobrý den´ v tuhle příšernou nelidskou hodinu? Schovávám pas, protože mi nedochází, že teprve opouštím území jednoho státu a o pár kroků dál vstupuji do dalšího. Musím držet směr vyznačený dvěma černými páskami: doprava, doleva, tam a sem (zřejmě test inteligence), ještě že jsou tam na zemi šipky.
„Next please“, ozve se za přepážkou. Přistupuji k britskému celníkovi a opět lovím pas. Kromě cestovního dokumentu vytahuji z pouzdra jakousi bankovku a kus papíru s důležitými adresami. Celá zpitomělá (Kdo by také takhle brzo po ránu přemýšlel?) podávám celníkovi 5 eurovou bankovku. Nehne ani brvou, úplatky samozřejmě nebere, a sáhne po mém pasu.
Nalodění na trajekt trvá celou věčnost. Zkušení cestovatelé si berou sebou deku a rozvalí se na všechny dostupné široké sedačky. Musím vzít za vděk křesílkem. Trajekt se šine rychlostí šneka v mírném poklusu. Těch padesát mil (přes 80 kilometrů) mezi pevninou a ostrovem trvá více než dvě hodiny. V polospánku otupěle sleduji směsku národností korzující sem a tam. Tipuji kdo je turista a kdo jede za prací.
Pak podle hlášení: „Ladies and gentleman…. obchod s alkoholem bude zavírat za deset minut“, usoudím, že se blížíme k cíli. Jak to jen pijáci alkoholu vydrží, než přistaneme? Pomyslím si ironicky. Zírám do kalné vody a konečně vidím v dáli bílé útesy Doveru.
O dvě hodiny později se motám s kufrem po Victoria Station. Pravda, londýnský autobusový terminál není o nic méně zaplivaný než ten pražský, ale po chvíli přeci jen zaznamenám jisté rozdíly. Všude kolem slyším ´please´, ´thank you´ nebo ´excuse me´ v situacích, kdy by mě našinec už dávno okřiknul: „Kam čumíš, ty……“. Třeba když mi zřízenec s vozíkem na kufry naznačuje, že mu poněkud překážím v cestě, nebo když vysypu v kavárně na pult různě veliké mince a nejsem schopna odpočítat správnou částku, zatímco za mnou další lidé stojí ve frontě.
Ta základní slůvka lidské komunikace nečiní nejmenší problémy ani ´sanitární operátorce´ tmavé pleti, podle přízvuku je evidentně jedna z řad mnoha přistěhovalců, jejíž nevděčné povolání spočívá v tom, že kontroluje, zda návštěvníci WC řádně splachují.
Welcome to Britain and thank you for flushing the loo - inu jiný kraj….
