Dvě věci

Určitě znáte ten gerontologický vtip: Babička pošle dědečka na nákup se slovy: „Nezapomeň, máš koupit DVĚ VĚCI, chleba a mlíko“. Dědeček si pod tíhou odpovědnosti celou cestu do obchodu opakuje „chleba a mlíko, chleba a mlíko…..“

A jak to dopadlo? Staroušek se vrací domů po dvou hodinách a táhne s sebou starou rouru od kamen. Stařenka zoufale zalomí rukama: „Ty jeden starej blázne, měl jsi přece přinést DVĚ VĚCI! Kde máš ta kamna?“

Obávám se, že tohle není jen vtip, ale drsná realita stáří. Teď si bláhově říkám, že tak špatně na tom zatím se svou pamětí ještě nejsem, ale děsím se dne, kdy zapomenu domů přinést alespoň tu rouru.

No, co si budu namlouvat, už to není jako za mlada. Mám takovou tu…. , jak se tomu říká? Roztroušenou paměť? Kudy chodím, tudy něco trousím, tedy myslím tím věci, ne geniální myšlenky a životní moudra, bohužel. Prostě jdu, něco někam položím, za chvíli si nemohu vzpomenout, co jsem to nesla, kam jsem to dala a proč vlastně, tak se jdu věnovat něčemu jinému, načež se mi vybaví původní záměr, ale než ho uskutečním, tak jsem mezitím zase někde úplně jinde a tak dále…. Nic vám to nepřipomíná?

A bude hůř. Začíná to nenápadně a pokradmu. Takové ty drobné chvilkové ´blackouty´. Například hledám z nějakého důvodu maturitní vysvědčení a na zlomek vteřiny zapochybuji, jestli jsem vůbec kdy maturovala. Při té příležitosti najdu dlouho postrádaný očkovací průkaz a žákovskou knížku ze třetí třídy ZŠ, kde se dočtu celkem nezajímavé věci jako že „v úterý budou třídní shůzky ….. podpys rodičů …..“ apod.

A vida, na další straně se červeně zaskvěla poznámka: „Pozdní příchod do hodiny!“ To si pamatuji úplně přesně, jakoby to bylo včera. Tenkrát jsme se spolužákem Járou K. ( jeho celé jméno, pochopitelně, zveřejňovat nebudu, abych ho snad po těch letech nezkompromitovala) šli málem místo odpoledního vyučování za školu, protože Jára K. prohlásil, že si mne vezme za manželku, ale nakonec ze zásnub sešlo, takže jsme přeci jen dorazili na tu odpoledku, jenom ´trochu´ se zpožděním.

„Už ho mám, no konečně!“ Ne Járu K., samozřejmě, toho před dvaceti lety klofla nějaká jiná – mám to maturitní vysvědčení, přece. Leželo, světe div se, v deskách nadepsaných ´Daňové přiznání 2005´. Raději nebudu pátrat po tom, kde se tam vzalo, nebo se moje myšlenky zase odchýlí od vytyčeného směru a budu zase tam, kde jsem byla předtím.

Jo a ještě jedna malá odbočka, už jsem si vzpomněla – říká se tomu ´selektivní´ paměť. Zkrátka v určitém věku si mozek vybírá, co si bude pamatovat a co ne. V mé profesi, tedy učitelství, na téma ´roztomile´ roztržitý profesor koluje řada vtípků. Třeba ten, že ve školství může člověk působit, dokud udrží v ruce křídu a v kalhotách………no však víte co, to tady není potřeba detailně rozpitvávat….

No nevím, jak to chodí v jiných oborech, například v takové politice. Tam je zřejmě více než běžné, když lidem zvolený zástupce trpí určitým stupněm sklerózy a ještě se k tomu veřejně přiznává před televizními kamerami. Nejenže někteří jedinci zapomínají, co vlastně všechno naslibovali v předvolební kampani, ale také ne a ne si vzpomenout, kde se u nich vzala tajemná obálka, či bedna od vína s jakýmsi obnosem peněz. Soudím, že takový politik se udrží na svém postu, dokud jeho voliči trpí častějšími výpadky paměti než on sám, případně dokud dokáže kolem sebe šířit aureolu, že jedině on ví, co je správné a jak na věc. Zkrátka netuším, jak to chodí ve vyšších sférách.

Abych se vrátila zpátky k těm kamnům, tedy vlastně chlebu a mlíku, respektive úkolům urgentním, méně urgentním a naprosto nepodstatným, určitě by pomohlo, kdyby si zapomnětlivý člověk psal lístky s vykřičníky a seznamy, co má všechno vyřídit, zařídit, přetřídit (například myšlenky) a tak dále. Jenže to by pak taky nesměl, mluvím z vlastní zkušenosti, ty poznámky neustále ztrácet nebo někde zapomínat.

To je pak veškerá snaha skutečně na dvě věci….