Dopisy na tábor

Zamáčnete slzu a domáváte zadním oknům vzdalujícího se autobusu. Místo abyste zavýskli: jupí, mám před sebou dva týdny volna bez dětí, co si s tou spoustou času počnu, řešíte zcela jiný problém: kde je tady nejbližší schránka?

Klasika.

Ještě než autobus plný rozdováděných táborníků dorazí na místo určení, musí se vydat stejným směrem dopis od milujících rodičů, tak aby byl doručen nejpozději za dva dny a dítě netrpělo pocitem, že je dočista opuštěné a bezprizorní, protože se na něj vlastní rodina vykašlala, kdežto Pepíček z vedlejšího stanu už dostal šest dopisů hned první den tábora!

No jo, ale nezapomněla jsem náhodou ten předem napsaný pohled doma? A je na něm vůbec známka?

Zbytečné obavy, mám ho samozřejmě s sebou v kabelce. Byl napsán v nejpřísnějším utajení někdy v době mezi smažením řízků na cestu a balením kufru, a stylisticky a obsahově je, no přiznejme si to, poněkud slaboduchý a primitivní:

"Milé děti.... Jak se máte? My se máme dobře. A co počasí. Je pěkné? Tady to celkem ujde... máma a táta"

Četli jste už někdy něco přiblblejšího?

Jenže o čem má člověk psát, když od chvíle, kdy se rozloučil se svým dítkem, uplynulo asi tak deset minut? Váš rodičovský úkol zní jasně: pište, pište, pište - i kdyby nebylo o čem. Ono také většinou není. Přece nebudu vlastním ratolestem psát: tak jsme si konečně po sto letech vyrazili s kámoškama na dvě deci.... a ráno mě pak z toho šíleně bolela hlava, nebo: v práci to bylo jako vždy otrava, večer v televizi zase nic kloudného nedávali a v koutě na mě už několik týdnů zuby cení přetékající koš s prádlem k vyžehlení.....

Prostě táborová korespondence, je pro mne hotové utrpení. Proto když děti dostatečně povyrostly, hned jsem jim vyložila karty na stůl: nečekejte dopis (no tedy spíše pohlednici) dříve než v druhé polovině týdne, to víte poštovní služby nepracují rychlostí blesku....

" To nevadí", řekly děti téměř lhostejně a bezstarostně "stejně nám tam píšete jen samý blbosti..."

No není to na pár facek, takováhle ´upřímnost´? Kdo je to učil, říkat rodičům pravdu do očí?

Počítám si v duchu do deseti, polknu ostřejší slovo a nasadím sladký mateřský úsměv: "No hlavně nezapomeňte taky napsat vy nám..."

"No jó porád", dostane se mi láskyplného ujištění.

Koresponďák od dětí většinou dorazí asi tak v úterý. Zkušení táboroví vedoucí totiž hned první den, ještě než si děcka stačí vybalit a rozutéct se k jiným zajímavějším činnostem, zavelí: "A nyní všichni napíšou dopis rodičům - dorazili jsme v pořádku, máme se dobře, atd. atd..."

Někdy to bývá jediná zpráva od milujícího potomstva za celých čtrnáct dní. No zkrátka nemají čas.

Naše pubertální děti jsou přece jen za ta léta společného soužití celkem vycepovány díky dlouhodobému výchovného působení svých zploditelů, takže ví, co se sluší a patří - nakrmit rodiče hladovějící po informacích alespoň stručnou zprávičkou, když se tábor začíná chýlit ke konci. Něco v duchu: aby se vlk nažral a nezabralo to příliš mnoho času...

Takže asi tak dva dny před očekávaným příjezdem našich drahých miláčků najdeme v poště umatlaný lístek zhruba tohoto znění: "Stále ještě žijeme. Čau...."

Co chtít víc?