Milý Alexandře, promiň, ale žiješ bludu.Tvá snaha je marná, hledáš úplně zbytečně - všechny ženy jsou ideální. Tedy samozřejmě každá pro jiného. Nevěříš mi? Tak si laskavě přečti tohle, třeba změníš svůj poněkud středověký názor.
Tak teda bylo to zhruba nějak takhle:
Alena, Romča a Simona se znaly už od čtvrté třídy základní školy, ale kamarádit se začaly až v páté. Může za to Jára Dvořáček.
Totiž, ten den byly ve školní jídelně škubánky s mákem, jídlo které mnozí z nás ze srdce nenáviděli. Jenže dojídat se muselo, žádné výmluvy se nepřipuštěly. Na to dohlížela přísná družinářka Konopásková, přezdívaná Konopí. A nejít na oběd, to také zavánělo průšvihem. To už bylo skoro lepší nejít vůbec do školy.
Jít či nejít, před tímhle dilematem stály dvě jedenáctileté dívenky z 5. B. Po poslední vyučovací hodině, byl tuším zemák, se odebraly nenadšeně do jídelny a vymýšlely jak se vyhnout nevyhnutelnému osudu.
"Jestli mě Konopí bude nutit jíst ty škubánky, tak se pozvracím", oznámila Romča Simoně, která stála čistě náhodou za ní ve frontě na oběd.
"Proč myslíš, že mám dneska tuhle sukni s velkejma kapsama?" řekla na to Simona.
Romča se podívala závistivě na Simoninu sukni, prestože ona sama měla zrovna ten den na sobě ty tuzexový pískový manžestráky s laclem a miliónem kapsiček. Ale při představě, že by si cpala škubánky do kapes nebo za lacl místo do břicha, se jí udělalo zle ještě víc.
"Holky, tak já to za vás klidně dojím", navrhla účastně Alena, která stála opodál a náhodou zaslechla jejich debatu. Alena byla velmi hezká a také více než baculatá spolužačka Romči a Simony. I přes svou "nadměrnou" postavu si ve třídě vydobyla respekt a oblibu, protože byla také velmi dobrosrdečná, nezištná a byla s ní legrace.
Tak tedy záměr dívek by se málem i povedl, kdyby se do toho nemotal Jára Dvořáček, pověstný lotr z 5.C . Schválně si sednul ke stejnému stolu jako dívky a trapně se předváděl. Jako obvykle. Nejdříve začal po děvčatech házet očkem a pak těma škubánkama.
Holky si to pochopitelně nenechaly líbit a tak začala škubánková bitva, kterou necitlivě přerušila až družinářka zvaná Konopí. Všichni čtyři byli následně po škole a museli uklízet jídelnu, ale ten den Romča, Simča a Ála nejen uzavřely nerozlučné přátelství, ale i dočasný klid zbraní s Járou Dvořáčkem.
V dalších čtyřech letech spolu tihle kamarádi prožili mnoho zásadních životních zvratů a hlubokých myšlenkových prozření: například zjištění, že ne všichni dospělí jsou úplní pitomci; že pubertu si musíme zažít všichni (i naši rodiče); že ten "vopruz" minimálně jednou do měsíce, kdy se z holek údajně stávaj´ ženy prej bude trvat dalších pětatřicet let; že ten legrační pindík mezi nohama kluků není jen na čůrání; že nejsprávnější a nejúžasnější kluk ze třídy se může zamilovat i do úplně obyčejné "ošklivky"; že nejkrásnější holka ze třídy může být nesnesitelná nána, které se všichni raději vyhnou obloukem... a tak dále.
Tedy konečně bych už se mohla dostat k tomu, proč to píšu takhle zeširoka, Alexandře.
Totiž tahle čtyřka bývalých spolužáků, Romča, Simona, Ála a příležitostně pozvaný Jára, se spolu scházela i dalších pětatřicet let. Věděli o sobě za ta léta skoro všechno. Bez studu a pocitu trapnosti si mohli svěřovat své životní trable, kotrmelce a přehmaty, a že jich bylo!
Romča, která byla z téhle party holek (Járu nepočítám, ten byl jen "externista" opačného pohlaví) nejhezčí, nejchytřejší a také nejambicióznější, hned po gymplu začala pracovat jako letuška na lince Praha-Bangkok a přitom levou zadní vystudovala Právnickou fakultu a psychologii na FF UK. Mohla mít jakéhokoliv chlapa, na kterého by jen jedním okem mrkla, protože byla krásná, štíhlá, sexy a vždy dokonale oblečená a namalovaná. Jenže ten "Mr. Right" pořád nikde. A když se z ní stala top manžerka mezinárodní firmy, po chlapech, kromě těch, kterým šlo jen o byznys nebo o sex (případně obojí), jako by se slehla zem. No možná, že si do profilu seznamek nemusela hned dávat tu fotku v titěrných plavkách z pláže na Bali a text: "Dokonalá žena hledá ideálního chlapa..." Odepisovali jí jen samí recesisti nebo týpci, co hledali nezávazný "záskok" za stárnoucí manželky.
Teprve po letech přišla na to, že hlavní problém není v tom, že je krásná, chytrá, umí úžasně vařit a má šesticiferný plat. Na jedné seznamovací dovolené se zakoukala do ženy podobného ražení, která také marně hledala toho Pravého, až našla tu Pravou. Žijí spolu už patnáct let, pořídily si dvě děti ze zkumavky a založily novou firmu.
To Simona v kariéře žádnou díru do světa neudělala. S odřenýma ušima odmaturovala na ekonomce, prošla několika nudnými místy sekretářek a usoudila, že jejím posláním není psaní nudných úředních dopisů a vaření kafe šéfovi. Hned v jednadvaceti se vdala a začala rodit děti. Ve třiceti se rozvedla, aby pak v pětatřiceti mohla porodit dalšího potomka s manželem číslo dvě. Mezitím jí profesně tak trochu ujel vlak, protože místo aby byla "in" a průběžně se dovzdělávala a zvyšovala si kvalifikaci, tak spíše studovala ženské časopisy, zejména takovou tu rubriku "Dokonalé štěstí" nebo tak nějak. Bohužel tam nepsali nic o tom, jak přinutit manžela, aby si před spaním občas čistil zuby a páchnoucí ponožky odhazoval do koše na prádlo a ne vedle postele.
O dokonalém štěstí spíše jenom snila, než aby ho naplno prožívala. S televizními filmy podle Rosamundy Pilcher, Utty Danelly nebo Ingy Lindström se její život srovnávat příliš nedal, a tak si alespoň pořád opakovala: máš celkem hodnýho chlapa, nebije tě, má rád tvoje tři děti a jedno svoje, hypotéku splácíte, tak co bys ksakru ještě chtěla.
A nakonec, jak to dopadlo s Álou? Ta se svého zvyku dojídání škubánků a jiných jídel bohužel nezbavila, takže časem to dopracovala na 200 kilogramů. Myslíš, že tím od sebe odháněla chlapy? Ani náhodou! Pořád to byla ta hezká, milá, věčně usměvavá Ála a o nápadníky nikdy neměla nouzi. Vybrala si Břéťu, který uměl na rozdíl od ní vařit (ano slyšíš dobře, opravdu byla v kuchyni dost marná), líbily se mu její špeky, přestože sám byl štíhlý, a jak se zdá, byli stvořeni jeden pro druhého. Přestože jim všichni předpovídali brzký krach, jsou spolu už více než třicet let, mají tři děti a zatím dvě vnoučata a chovají se k sobě pořád jako za časů romantického chození.
A proč ti to, Alexandře vlastně vykládám? Ále, tuhle jedna z holek přinesla na sraz vytisknutý ten blábol, co jsi nechal kolovat na internetu, za který tě všichni čtenáři pěkně vyhejtovali ( Viz: https://plus100.cz/to-nemuze-myslet-vazne-muz-sepsal-pravidla-pro-idealni-zenu-cely-internet-ho-nenavidi/). Pěkně se tomu všechny nasmály. No uznej, copak vztahy mezi muži a ženami se dnes řídí podle těchhle ujetých pravidel?
1. Buď štíhlá
2. Musíš umět vařit
3. Musíš mít dlouhé vlasy
4. Maluj se
5. Buď ženská
6. Buď půvabná
7. Buď smyslná
8. Hol se
9. Buď módní a in
10. Nos růžovou a ženské barvy
11. Miluj muže
12. Poslouchej muže
To by ti Rosamunde Pilcher nebo Utta Danella pěkně omlátily o hlavu, a dokonce i Jára Dvořáček to označil za totální "bulšit" a pravil moudře: "Nesnaž se ženský vnutit svoje pravidla, protože se hned vytasí s těmi svými. Naopak, nauč se jí naslouchat (v rámci svých omezených chlapských možností) a bude vám to klapat...
Takže asi takhle, milý Alexandře. Až zase budeš chtít pobavit několik desítek tisíc followerů, dej vědět. Jo a nediv se, pokud ti to nějaká dokonalá žena, co hledá ideálního chlapa, vrátí i s úroky. :))
